Na první pohled to působí jako scéna vystřižená z filmu Terminátor. V ulicích Shenzhenu (Čína) se vedle policejní hlídky pohybuje humanoidní robot T800 od společnosti EngineAI. Není za sklem, není na veletrhu, není v laboratoři. Je venku mezi lidmi, jde po chodníku, reaguje na okolí a přirozeně zapadá do rytmu města. To, co by ještě před pár lety působilo jako technologická atrakce, dnes vypadá skoro samozřejmě.

Právě tenhle moment samozřejmosti je možná důležitější než samotná technologie. Evropa je zvyklá diskutovat, regulovat, analyzovat dopady a vytvářet rámce. Čína zatím testuje v praxi. Z pohledu bezpečnosti to není jen otázka robota, ale přístupu. Zatímco v evropském prostoru se podobné nasazení rozebírá na úrovni etiky, ochrany soukromí a legislativy, v Číně už probíhá reálný provoz, ze kterého se sbírají data, zkušenosti a zpětná vazba.

To neznamená, že jeden přístup je automaticky správný a druhý špatný. Znamená to ale, že jeden je výrazně rychlejší. Evropská unie si dala záležet na vytvoření rámce, jako je AI Act (první komplexní zákon na světě, který systematicky upravuje využívání umělé inteligence), který má chránit občany a nastavovat pravidla pro využití umělé inteligence. Jenže právě taková pravidla zároveň zpomalují nasazení v praxi. V bezpečnostních složkách to platí dvojnásob. Jakmile se objeví technologie, která by mohla zasahovat do práv občanů, proces schvalování se násobně komplikuje.

Když si představíme podobný scénář v Česku, působí to skoro úsměvně. Ne proto, že bychom technologii nezvládli, ale proto, že by se pravděpodobně nikdy nedostala přes celý proces schvalování. Robot by musel projít certifikací, posouzením vlivu na soukromí, bezpečnostními audity, testováním v kontrolovaném prostředí a nakonec by se otevřela veřejná debata, jestli je vůbec vhodné, aby „něco takového“ chodilo po ulicích. Mezitím by technologie zastarala o jednu generaci.

Trochu s nadsázkou by se dalo říct, že aby se humanoidní robot dostal do ulic v Česku, muselo by se stát několik věcí. Musel by být legislativně definován jako „neagresivní asistenční prostředek“, nesměl by sbírat citlivá data, ideálně by neměl mít kameru, a pokud ano, tak by obraz nesměl být ukládán. Musel by být pod neustálým dohledem člověka a pravděpodobně by měl mít i jasně viditelné tlačítko nouzového vypnutí. A samozřejmě by se vedla debata, jestli jeho vzhled není příliš „znepokojivý“ pro veřejnost.

Za tímhle humorem je ale reálný problém. Evropa má špičkové inženýry, silné univerzity a dlouhou tradici výzkumu. Co jí často chybí, je schopnost rychle převést technologii do praxe. V oblasti robotiky a umělé inteligence se tak postupně dostává do role pozorovatele, zatímco jiné regiony experimentují přímo v terénu.

Nasazení robota jako T800 tedy není jen technologická kuriozita. Je to signál změny. Ukazuje, že hranice mezi digitálním a fyzickým světem se stírá a že roboti přestávají být nástroji skrytými v továrnách. Stávají se viditelnou součástí společnosti, a dokonce i bezpečnostního aparátu.

Pro Evropu to není výzva k bezhlavému kopírování. Je to spíš otázka rovnováhy. Jak si zachovat důraz na práva a bezpečnost, ale zároveň neztratit schopnost inovace a praktického nasazení. Pokud se to nepodaří, může se snadno stát, že budeme mít nejlepší pravidla na světě pro technologie, které se vyvíjejí a testují úplně jinde. Technologie totiž nemění svět ve chvíli, kdy je úžasná – ale ve chvíli, kdy přestane být zvláštní.

Když se dnes mluví o humanoidních robotech, často se vedle čínského T800 zmiňují i projekty jako Tesla Optimus nebo Boston Dynamics Atlas od Boston Dynamics. Na první pohled vypadají podobně. Dvě ruce, dvě nohy, lidská silueta, snaha pohybovat se jako člověk. Jenže ve skutečnosti reprezentují tři úplně odlišné filozofie toho, k čemu humanoidní robot vlastně je.

Robot T800 od EngineAI je zajímavý hlavně tím, kde se objevil. Veřejný prostor, policejní hlídka, přímý kontakt s lidmi. Nejde ani tak o to, že by byl technologicky o řád dál než konkurence. Jde o to, že už teď testuje roli robota jako součásti bezpečnostního systému. Je to demonstrace integrace. Robot jako „partner“ člověka v terénu.

Oproti tomu Tesla Optimus od Elona Muska míří úplně jinam. Jeho primární ambice není bezpečnost ani veřejný prostor, ale ekonomika práce. Optimus má jednou vykonávat rutinní činnosti ve výrobě, logistice nebo domácnostech. Tesla staví na své expertíze v oblasti AI a autonomního řízení, takže robot má být spíš „fyzickým rozšířením“ jejich softwaru. Zjednodušeně řečeno: místo auta, které se pohybuje samo, tělo, které pracuje samo. Nasazení je zatím opatrné a probíhá hlavně v kontrolovaných prostředích.

A pak je tu Boston Dynamics Atlas. Ten dlouhodobě představuje technologickou špičku v pohybu. Skoky, salta, běh přes překážky, neuvěřitelná stabilita. Atlas ukazuje, co je možné z hlediska biomechaniky a řízení pohybu. Jenže zároveň zůstává spíš demonstrací technologických schopností než produktem pro každodenní nasazení. Boston Dynamics sice své roboty komercializuje, ale Atlas je pořád víc „výkladní skříň“ než pracovní nástroj.

To nejzajímavější se ukáže, když tyto tři přístupy postavíme vedle sebe.

Čína tlačí na rychlou integraci do reálného světa. Nečeká na dokonalost, ale testuje v praxi. Robot nemusí být perfektní, stačí, že funguje dostatečně dobře a sbírá data. T800 je přesně tenhle případ. Je to krok do reality, i když zatím opatrný.

Americký přístup, reprezentovaný Teslou, je víc ekonomický. Robot musí dávat smysl z hlediska produktivity a návratnosti. Nejde o to, aby chodil po ulici, ale aby jednou nahradil lidskou práci tam, kde je to drahé nebo neefektivní.

A Boston Dynamics představuje třetí osu. Technologickou excelenci bez tlaku na okamžité nasazení. Posouvá hranice toho, co roboti fyzicky zvládnou, a tím nepřímo ovlivňuje všechny ostatní.

Z evropského pohledu je to trochu nepříjemné srovnání. Evropa má know-how i výzkum, ale chybí jí jasný „příběh“, kam humanoidní roboty vlastně směřují. Bezpečnostní nasazení by naráželo na regulace, průmyslové využití zase na pomalejší adopci a menší technologické giganty. Výsledkem je, že Evropa často sleduje, co dělají ostatní, místo aby určovala směr.

A možná právě proto působí robot T800 v ulicích Šen-čenu tak silně. Ne proto, že by byl nejlepší na světě, ale protože už teď existuje v kontextu, kam se ostatní teprve snaží dostat. Ukazuje budoucnost, která není otázkou deseti let, ale spíš několika málo let. A zároveň nastavuje zrcadlo tomu, jak rozdílně jednotlivé části světa přemýšlejí o technologii, riziku a pokroku.

S nasazením podobných robotů se ale nevyhnutelně pojí i otázky, které nejde přehlížet. Jakmile se humanoid pohybuje ve veřejném prostoru a je vybaven senzory, kamerami a napojením na systémy umělé inteligence, stává se z něj mobilní nástroj dohledu, který může výrazně rozšířit schopnosti státu sledovat dění v reálném čase. To otevírá téma soukromí a hranic přijatelného monitoringu, zvlášť když technologie dokáže analyzovat chování, identitu nebo vzorce pohybu lidí. Další rovina je autonomie. Čím víc rozhodování robot převezme, tím složitější je určit odpovědnost za jeho chyby nebo zásahy. Je to stále jen nástroj v rukou člověka, nebo už aktér, který nese část rozhodovací pravomoci. A právě tady se láme otázka, jestli jde o skutečný milník. Ne ani tak technologický, ale společenský. Robot T800 ukazuje, že jsme schopni takové systémy dostat do reality, ale zatím jen na začátku jejich role. Do budoucna bude klíčové sledovat, jestli se posunou od doprovodné funkce k samostatným úkolům, jak se propojí s širšími bezpečnostními systémy a hlavně, jak na to zareaguje legislativa a veřejnost v různých částech světa.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO