Kdosi kdysi zpracoval precizní chronologický přehled událostí 21. srpna 1968 a dnů následujících. Po minutách zaznamenal události, jejich aktéry i místa, kde se věci odehrávaly. Je příznačné, že svůj zápis začíná v 10:00 hodin v úterý 20. srpna 1968, kdy 6 osobních automobilů převáží skupinu sovětských důstojníků v civilu z jejich ambasády na naše ministerstvo obrany. Toho dne v 13:00 ukládá zástupce náčelníka II. správy HS-StB pplk. Ripl přípravu 25 příslušníků StB k provedení větší akce na ruzyňském letišti s termínem zahájení v 22:00 téhož dne. V 21:00, tedy hodinu před akcí, přistává v Ruzyni mimořádný let An24 z Moskvy, letadlo zůstává na ploše, nikdo nevystupuje. Přesně o půlnoci vydává gen. Dzúr, ministr obrany, rozkaz nařizující všem vojskům zůstat v kasárnách, štáby všech stupňů povolat na pracoviště, zakazující jakékoli použití zbraní a nařizující poskytovat všestrannou pomoc sovětským vojskům na našem území. Už jen tato data ukazují, že akce bylo dlouhodobě plánována a zcela jistě v součinnosti s řadou našich (?) politiků, policistů i vojáků.
Jestliže hodnotíme jakýkoli okamžik naší historie, pak je nutno hledat příčiny a rovněž tak vyhodnocovat následky. Od onoho dne již uplynulo 57 let, pamětníků ubývá, přesto je nutno jej neustále připomínat. V naší moderní historii je to po Mnichovu 1938 a únoru 1948 ta nejzásadnější událost, která z těch předchozích jednoznačně vyplývá. Věnujme se nyní jen tomu srpnu. Ten den uzavírá kapitolu dění, kterou dnes nazýváme Pražské jaro. Tohle jaro začíná už počátkem šedesátých let, kdy začalo být víc než zřetelné, že naše ekonomika je v hlubokém úpadku. Po roce 1948 se vyspělá průmyslová země proměnila v základnu válečné výroby pro Sovětský svaz, soustavně bylo ničeno zemědělství, tuhé centrální plánování bránilo jakékoli iniciativě. Když byli Sověti v roce 1945 nuceni opustit u nás dobytá území (i když s Podkarpatskou Rusí a kusem Slovenska si ukrojili slušnou válečnou kořist), dokázali je předat svým soudruhům jak v Československu, tak v dalších východoevropských zemích. Jakékoli náznaky snahy o i minimální samostatnost pak tvrdě ztrestali, jak zjistili východní Němci v roce 1953 nebo Poláci a především Maďaři v roce 1956. Jestliže tedy v šedesátých letech přišli u nás někteří komunističtí ekonomové s návrhem lehkého uvolnění plánovací mánie, pak to ve skutečnosti znamenalo vnitrostranický boj o moc. V rámci tehdejšího socialistického tábora šlo o znepokojující změny, jejichž následky, zatím jen čistě teoretické, musely ortodoxní komunisty velmi znepokojovat. K tomu přičtěme trvalé úsilí Sovětů dostat svá vojska a to i s jaderným arsenálem na linii přímého dotyku s úhlavním nepřítelem, Západem.
Všechno toto dění pro občany naší země přineslo několik změn – na první pohled spíše kosmetických, ale s velkým psychologickým dopadem. Především se uvolnila cenzura a my jsme se dozvěděli o zločinech padesátých let. Dokonce začaly i jakési nesmělé pokusy o rehabilitace nevinně perzekuovaných (i když zde je nutno podotknout, že rehabilitováni byli výhradně komunisté a pokud se mezi ně připletl nějaký nestraník, po srpnu byla jeho rehabilitace zrušena). Do čela vedení země, což bylo totožné s vedením komunistické strany, se dostaly nové, či spíše staronové tváře. Ale šlo o funkcionáře, kteří se nebáli jít na veřejnost, mezi tzv. obyčejné lidi, mluvili srozumitelně a slibovali velké změny v hospodářství. Získali si obrovskou popularitu a tím i podporu.
V té době vznikl snad jediný dokument, který se odvážil alespoň naznačit jakousi snahu o nějakou samostatnost v rámci sovětského bloku a to dokonce i v tom, že zmínil i samostatnou zahraniční politiku. To bylo memorandum třiceti důstojníků z Vojenské akademie v Brně.
Tohle – velmi zjednodušeně – byly důvody vedoucí k okupaci naší země tzv. spřátelenými zeměmi. Výsledkem této agrese bylo obrovské zklamání a hluboké rozčarování všech slušných lidí, kteří očekávali nějaké změny k lepšímu jak v ekonomice, tak ale i ve společenském životě. Toto očekávání bylo vyvoláno částí komunistů, kteří, jak se ukázalo, nebyli schopni cokoli pozitivního vykonat – a ani nevíme, zda byli aspoň k tomu ochotni. V zásadě šlo o tu ublíženou část straníků, kteří po roce 48 nejprve tuhý režim pomáhali budovat, ale byli jím pak odvrženi. Nešlo jim o to, aby režim změnili, ale aby jej upravili podle svého – s lidskou tváří. I to ale stačilo k tomu, aby se ve společnosti rozproudil dříve nevídaný zájem o dění v zemi a především obrovská důvěra novému vedení strany a země. Nebojím se tohle vzepětí soudržnosti a skutečné odvahy a vztahu k vlasti přirovnat k chování lidí při mobilizaci v roce 1938. A pochopitelně potom chování miláčků lidu pak přineslo o to větší zklamání. Nakonec se k moci dostali opět komunisti, jak jinak. A v zásadě nebyli o moc jiní, než ti před pražským jarem. Pak přišlo období deziluze, utužování režimu, skutečné okupace a především pomsty těm, kteří chtěli komunistům pomáhat – jaké paradoxy.
Tady je nutno upřít pozornost především na vojáky. Ti byli terčem zlovůle již hned v roce 48, kdy bylo z armády vyházeno více než třetina, podle jiných pramenů více než polovina vojáků z povolání. Tehdy byli kriminalizováni nejen ti, kteří bojovali v západním, ale i východním a domácím odboji, prvorepublikoví vojáci, vojáci z vládního vojska, všichni ti, kteří byli nepohodlní. Vždyť jen mezi 247 oběťmi justičních vražd bylo více než 29 vojáků z povolání. To byla komunistickou zlovůlí tedy nejvíce zasažená profese. Rok 68 pak byl dalším impulsem pro provádění čistek, tedy v odstraňování nepohodlných, především intelektuální elity. A opět zde je nejpostiženější skupinou armáda. Bylo vyházeno asi 14 000 důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy a to nejprve v tzv. prověrkách v letech 1968 – 75, ale pak i později až do roku 1989. Tehdy se komunisté dokonce uchýlili i k přípravě koncentračních táborů pro nepohodlné v rámci tzv. akce Norbert, kdy hodlali odstranit téměř 10 000 jim nebezpečných občanů, v převážné většině opět vojáků.
Když pak v listopadu 1989 tenhle normalizační moloch padl (a přiznejme, že nikoli naším vlastním přičiněním, ale jen jeho naprostou neschopností života), očekávali jsme mnozí nápravu. Mohu mluvit jen o armádě, ale nepochybuji o tom, že v jiných resortech tomu nebylo jinak. Prezident Havel učinil prvním ministrem obrany demokratické země soudruha generála Vacka, jehož jedinou starostí byla záchrana vlastních soudruhů. Podařilo se mu do nejvyšších stupňů velení implementovat kádrováckými kejkly 4 161 profesních politruků a to od členů Hlavní politické správy, vojenského odboru ÚV KSČ až po pracovníky u bojových i týlových jednotek. Dalším takovým „kouskem“ bylo zařazení 911 důstojníků StB (pozor, žádní agentíci, ale profesní řídící pracovníci) do armády, tedy jejich převedení z podřízenosti vnitru do podřízenosti obrany. Šlo o tehdy známé kontráše, tedy pracovníky vojenské kontrarozvědky. Pravděpodobně pak tihle lidé vytvořili páteř nově vzniklé vojenské policie.
Na druhou stranu je nutno říci, že bylo rehabilitováno celkem 9 130 důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců vojenské správy z těch desítek tisíc vyházených ze zaměstnání, uvězněných a vyhnaných z vlasti. To spočívalo ve vydání listiny potvrzující, že jejich vyhození z armády bylo protiprávní, mnohým byly vráceny hodnosti a řády, mnozí byli povýšeni a některým byly doplaceny ty částky odchodného, o které byli tehdy okradeni. A to celé je vydáváno za demokracii.
Přesto či snad právě proto je nutno si vzpomínat na to, co se stalo a kdo to zavinil. Především však je nutno vzpomínat těch, kteří se v tom roce 68 vzepřeli svévoli, odmítli zradit svou vojenskou čest. To jsou ti praví hrdinové. Jednou jsme vydali knížečku o našich osudech pod názvem Vojáci, kteří neztratili svou čest. Bohužel po roce 89 armádu ovládli vojáci, kteří čest nikdy neměli. A tohle doposud nikdo nenapravil. Tak tedy temná a ponurá kapitola let 1968 – 1989 ještě není uzavřena, s odpornou normalizací jsme se doposud nevyrovnali. Dnešní politici tak zřejmě ani učinit nehodlají.
pplk. v.v. Petr Mrázek, plk. ČAKO
předseda Vojenského spolku rehabilitovaných Armády ČR
