Současná eskalace mezi Íránem na jedné straně a kombinací Spojených států amerických s Izraelem na straně druhé představuje nejvážnější mezistátní konfrontaci v regionu za poslední roky. Rozsah íránské odvety – stovky balistických střel a bezpilotních prostředků odpálených v krátkém časovém okně – ukazuje, že Teherán se rozhodl reagovat demonstrativně, nikoli symbolicky. To je klíčový rozdíl oproti předchozím epizodám řízené eskalace.
Podle dostupných údajů bylo v rámci odvetné operace vypáleno přes 460 raket a přibližně 350 dronů různých typů. Šlo o kombinaci balistických střel krátkého a středního doletu, pravděpodobně variant rodiny Fateh/Zolfaghar, a útočných bezpilotních prostředků typu „loitering munition“. Takový objem naznačuje snahu zahlcení protivzdušné obrany, nikoli pouze přesně cílené chirurgické zásahy. Přestože většina střel byla zachycena, několik průniků způsobilo ztráty na životech a škody na vojenských i civilních objektech. Paralelně pokračovaly americko-izraelské údery na vojenskou infrastrukturu uvnitř Íránu, kde jsou hlášeny stovky obětí a zásahy v několika provinciích.
Z vojenského hlediska je podstatné, že Írán nepoužil jen prostředky k symbolickému „obnovení odstrašení“, ale sáhl k masivní salvě, která testovala limity regionální protivzdušné obrany. To je signál směrem k Washingtonu i Jeruzalému, že Teherán je ochoten riskovat širší konflikt, pokud bude přesvědčen, že jde o existenční hrozbu. Zároveň si ale pečlivě hlídá, aby nepřekročil práh, který by vedl k plnohodnotné invazi nebo systematickému ničení jeho státní infrastruktury.
Pro Evropu je zásadní, že konflikt se již nepohybuje výhradně v geografii Perského zálivu. Útok bezpilotním prostředkem na britskou základnu RAF Akrotiri na Kypru je varovným precedentem. Ukazuje, že evropské území – byť v podobě zámořských nebo aliančních zařízení – může být vnímáno jako legitimní cíl v rámci širšího odvetného rámce. Pokud by se konflikt dále internacionalizoval, infrastruktura spojená s podporou operací USA nebo Izraele by se mohla stát cílem nepřímých akcí.
Rizika pro Evropu lze rozdělit do tří rovin.
První je bezpečnostní. Írán disponuje sítí partnerů a proxy struktur na Blízkém východě, ale také schopnostmi v oblasti kybernetických operací. Evropská kritická infrastruktura – energetika, logistika, bankovní sektor – je dlouhodobě cílem íránských kybernetických skupin. V situaci otevřeného konfliktu může Teherán usoudit, že asymetrické kybernetické údery proti členským státům NATO nebo Evropská unie představují relativně nízkonákladový způsob, jak zvýšit tlak bez přímé vojenské konfrontace.
Druhá rovina je energetická a ekonomická. Jakékoli narušení lodní dopravy v Hormuzském průlivu by mělo okamžitý dopad na ceny ropy a LNG. Evropa, přestože diverzifikovala zdroje po roce 2022, zůstává citlivá na cenové šoky. Dlouhodobější napětí by znamenalo nejen růst cen energií, ale i zvýšené náklady na pojištění přepravy, tlak na inflaci a potenciální politickou nestabilitu v citlivějších ekonomikách.
Třetí rovina je politická. Již nyní je patrné, že evropské státy nemají jednotný pohled na rozsah podpory americkým operacím. Pokud by došlo k dalším civilním ztrátám nebo rozšíření konfliktu, může se evropská debata vyhrotit. Írán může tuto fragmentaci aktivně podporovat informačními operacemi a propagandou zaměřenou na veřejné mínění.
Jaký je pravděpodobný vývoj? V krátkodobém horizontu lze očekávat pokračující, ale omezené údery – snahu obou stran obnovit odstrašení bez překročení bodu nevratnosti. Střednědobě však hrozí scénář „kontrolované nestability“: pravidelné salvy, kybernetické útoky, aktivity proxy skupin a ekonomický tlak, aniž by došlo k formálnímu vyhlášení války. Největším rizikem zůstává chyba v kalkulaci – například masivnější průnik střel s vysokými civilními ztrátami nebo útok na evropské území s přímými oběťmi mezi občany členských států.
Pro evropskou bezpečnostní komunitu z toho plyne několik závěrů. Je nutné posílit ochranu základen a kritické infrastruktury, zvýšit kybernetickou pohotovost a připravit scénáře krizové komunikace. Stejně důležité je však diplomatické úsilí: Evropa má stále potenciál fungovat jako prostředník, pokud si udrží jednotnou pozici. Čelí dilematům o tom, jak se zapojit nebo kde stabilizovat napětí.
Konflikt se vyvíjí den po dni a definitivní predikce je nemožná. Jisté však je, že Írán ukázal ochotu použít masivní raketové kapacity a že hranice mezi regionálním a širším, euroatlantickým dopadem se ztenčuje. Pro Evropu nejde o vzdálenou válku – jde o test její odolnosti, jednoty a schopnosti reagovat na hybridní i konvenční hrozby současně.
PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO
