Na ukrajinské frontě se odehrál další moment, který může vypadat jako technologická zajímavost, ale ve skutečnosti ukazuje hlubší změnu způsobu vedení války.

Ukrajinci při operaci Vivaldi nasadili proti ruským pozicím pozemní bojové roboty vybavené zařízeními Bullspike (dvojice jednorázových protitankových – bulharská modernizace sovětského RPG). Pozemní drony se přiblížily k ruským postavením, zahájily palbu a následně pokračovaly směrem k úkrytům. Tam byly sebevražedně odpáleny. Ukrajinští operátoři přitom podle 3. armádního sboru řídili stroje z chráněných míst vzdálených desítky kilometrů od fronty. Nejde tedy o nějakou futuristickou zbraň z laboratoře. Jde o relativně jednoduchý existující systém, který Ukrajinci umístili na bezosádkovou pozemní platformu. A právě v tom je podstata současné technologické změny: nová vojenská schopnost nemusí vzniknout vývojem zcela nové zbraně. Může vzniknout propojením několika již existujících technologií. Člověk tak může zůstat desítky kilometrů od fronty, zatímco robot přiveze zbraň až k cíli.

To je podstatné. Do první linie tentokrát nemusí jít člověk. Robot může udělat část práce, která byla ještě donedávna spojena přímo s útočící pěchotou. A právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších lekcí současné války. Nejde jen o to, že armády dostávají nové zbraně. Mění se samotný poměr mezi člověkem a rizikem.

Ještě donedávna musel voják, pokud chtěl zaútočit na nepřátelské postavení, vstoupit do prostoru, kde mohl být zasažen. Dnes může nejnebezpečnější část úkolu převzít stroj. Člověk zůstává za ním. Rozhoduje. Řídí. Vyhodnocuje. Ale nemusí být fyzicky na místě, kde protivník střílí. To je skutečná změna.

Na ukrajinském bojišti jsme si už zvykli na drony. Ty létají nad zákopy, vyhledávají cíle, shazují munici nebo útočí přímo na vojáky a techniku.

Pozemní robot je další krok. Může se pohybovat v terénu, který je pro člověka extrémně nebezpečný, a přitom může nést vlastní výzbroj.

V tomto konkrétním případě ukrajinská jednotka podle vlastního popisu použila roboty jako jakousi „náhradu útočné skupiny“. Neznamená to samozřejmě, že pěchota z bojiště zmizí. Znamená to ale, že část jejích nejnebezpečnějších úkolů může postupně převzít technika. A to je důležité nejen pro vojáky. Je to další ukázka toho, jak rychle se mění svět kolem nás.

Ukrajina je v tomto ohledu mimořádná. Technologie se tam nevyvíjejí jen v laboratoři nebo na veletrhu. Jsou okamžitě konfrontovány s realitou.

Co funguje, přežije.

Co nefunguje, zmizí.

A právě proto bychom měli ukrajinské zkušenosti sledovat mnohem pozorněji.

Ještě zajímavější je, že pozemní roboty zde nejsou používány pouze jako zbraň. Ukrajina je nasazuje také pro logistiku, průzkum nebo další úkoly, při kterých není nutné vystavovat člověka přímému ohrožení.

Směr je tedy poměrně jasný: tam, kde je možné poslat místo člověka stroj, začíná to dávat stále větší smysl. A nemusí jít pouze o válku.

Co to znamená pro nás? Tady bych byl opatrný s tím, abychom z jedné ukrajinské operace dělali předpověď, že „válku budou brzy vést roboti“. To zatím nevíme. Robot má své limity. Potřebuje energii, komunikaci a operátora. Může být rušen, poškozen nebo zničen. Terén může být problém. Technologie nemusí fungovat tak, jak funguje v konkrétních podmínkách ukrajinské fronty. Ale směr vývoje přehlédnout nejde. Člověk se stále více vzdaluje od místa samotného fyzického střetu. A má to i civilní rozměr.

Stejně jako dnes sledujeme drony, musíme si zvykat, že v budoucích konfliktech mohou být součástí bezpečnostního prostředí také pozemní autonomní nebo dálkově ovládané systémy.

Mohou se objevit v blízkosti infrastruktury, letišť, průmyslových areálů nebo jiných citlivých míst. Neměli bychom proto strašit veřejnost představou „robotické války“. Měli bychom ji ale vzdělávat o tom, že způsob, jakým může být vedena bezpečnostní hrozba, se mění.

Stejně jako dnes lidé vědí, že dron nemusí být jen hračka, měli bychom postupně chápat i to, že malý pozemní robot nemusí být jen technická kuriozita.

Největší lekce? Všímat si změny a přizpůsobit se dříve, než přijde k nám.

Ukrajinská zkušenost je pro nás cenná právě proto, že nemusíme stejné věci nejprve zažít. Můžeme se dívat a můžeme se učit.

A můžeme o těchto změnách mluvit s veřejností bez zbytečného strašení. Upozorňovat na rizika totiž neznamená strašit veřejnost. Strašení vzniká tehdy, když někdo pracuje pouze s emocí a hrozbu zveličuje.

Dnes jsou to bojové roboty na ukrajinské frontě. Zítra mohou být běžnou součástí moderního bezpečnostního prostředí. A stejně jako jsme se museli naučit žít ve světě dronů, kybernetických útoků a informačních operací, budeme se muset naučit rozumět i dalším technologiím. Ne proto, abychom se báli. Ale abychom nebyli překvapeni.

Ukrajina nám znovu ukazuje, že moderní válka se mění velmi rychle. A nejlepší obranou společnosti není panika, ale informovanost, schopnost rozpoznat nové riziko a připravenost reagovat na něj s chladnou hlavou.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO

V tento významný den, jenž byl oficiálně vyhlášen státním svátkem ČR, si připomínáme patrona a knížete zemí českých svatého Václava.

Na alegorickém výjevu před sv. Václavem pokleká „otec vlasti“ Karel IV. se zakládací listinou Univerzity Karlovy roku 1348.

Uctěme historické tradice, hodnoty, zdroje a identitu české státnosti ve zjitřené současnosti.

Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Ve dnech 19.-20.9. se na ostravském letišti koná shora uvedená tradiční akce, která je největší vitální přehlídkou bojové techniky Severoatlantické aliance (včetně prezentace členských států) střední Evropy.

Tato událost každoročně fyzicky představuje vojensko-taktické prostředky a možnosti vzájemné euroatlantické bezpečností široké veřejnosti.

Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Britský král Karel III. uvedl na adresu společnosti, které vyvíjejí umělou inteligenci, toto: „Tvůrci těchto technologii varuji, že umělá inteligence hrozí rozvinout temnější schopností. Je proto potřeba přijmout nezbytná bezpečnostní opatřeni, než bude příliš pozdě. Technologie musí zůstat ve službách lidstva“.

Umělá inteligence je mimořádným, prudce se rozvíjejícím pomocným nástrojem dnešní postmoderní doby, musí však zůstat ve „služebně a kontolované“ pozici, aby se nestala „zlým pánem lidstva“.

Zdroj: ČTK a Pavel Bílek

Ve věku 74 let v neděli 13. září 2026 zemřel brigádní generál Karel Blahna. Patřil mezi nejvýraznější osobnosti porevoluční československé a české armády. Zásadně se podílel na tom, že československý prapor v misi UNPROFOR získal vynikající pověst doma i v zahraničí.

Karel Blahna se narodil 11. března 1952 v Praze. Svůj osud spojil s armádou již v 15 letech, kdy začal studovat na Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Opavě, přestože nebyl z vojenské rodiny. Dále se vzdělával na Vysoké vojenské škole pozemního vojska. Jako voják z povolání pak působil u 10. motostřeleckého pluku v Janovicích nad Úhlavou, kde čtyři roky vykonával funkci náčelníka štábu praporu a následně motostřeleckému praporu velel.

V roce 1980 zahájil studium interního postgraduálního studia oboru velitelsko štábně – zpravodajského na Vojenské akademii Antonína Zápotockého (VAAZ) v Brně, které také úspěšně dokončil. Další jeho kroky vedly do Havlíčkova Brodu, kde u 4. tankové divize působil mimo jiné jako zpravodajský náčelník.

Z hlediska budoucí kariéry bylo velmi důležité, že byl v roce 1987 vyslán na VAAZ k dvouletému dálkovému studiu anglického jazyka. Díky svým kvalitám a zkušenostem a také díky znalosti cizích jazyků se v roce 1990 stal velitelem praporu rychlého nasazení v rámci výcvikového střediska mírových sil OSN v Českém Krumlově. Prapor v čele s podplukovníkem Blahnou se začal intenzivně připravovat na zahraniční nasazení. Hovořilo se o několika možných místech. Na konci roku 1991 se však začalo rýsovat vyslání vojáků do rozpadající se Jugoslávie.

Obstáli na výbornou

Tehdejší československá armáda neměla prakticky žádné zkušenosti s mírovými misemi. Nešlo tedy o lehký úkol. Výhodou bylo, že Blahna absolvoval ve Vídni dva měsíční kurzy pro velitele a štábní pracovníky misí OSN. Prapor se na Balkán přesunul v dubnu 1992. Působil v sektoru Jih v oblasti Plitvických jezer na území dnešního Chorvatska. Šlo o náročnou službu, kterou provázely i mnohé nebezpečné situace. Karel Blahna jako velitel rozhodl o nasazení svých mužů na podporu francouzských vojáků, kteří se ocitli v bezvýchodné situaci.

Na území Chorvatska se Blahna vrátil o tři roky později – tehdy již do operace UNCRO. Působil zde jako zástupce kanadského generála Alaina Foranda, jenž byl velitelem sektoru Jih. Po chorvatské ofenzívě Oluja (Bouře) Blahna dokonce po Forandovi převzal velení celého sektoru. I tento úkol zvládl se ctí.

Působení v operacích na Balkáně bylo pro Blahnu formativní. Často na něj vzpomínal. „Asi to má každý jinak a určitě na to má vliv síla prožitku, se kterým jste tam byli konfrontováni. Pro mě se mise časově hodně vzdalují. Přesto vždy, když komunikuji se svými kolegy, tak se mi to vrací – že se to událo nedávno. Byla to významná událost, která mi ovlivnila život,“ uvedl před několika lety. Od nasazení na Balkáně si tak Blahna – podle svých vzpomínek – více vážil života a přátelství.

Kromě působení na Balkáně zastával Blahna další významné funkce v armádě. Byl zástupcem velitele 4. brigády rychlého nasazení. V roce 2001 se stal zástupcem velitele pozemních sil. Ve stejném roce byl také povýšen do hodnosti brigádního generála. V únoru 2003 odešel do zálohy. V dalších letech se zařadil mezi aktivní členy veteránské komunity. Pravidelně se také účastnil akcí Vojenského historického ústavu Praha a podporoval výzkum působení naší armády v mírových operacích na Balkáně. V květnu 2012 obdržel Kříž obrany státu.

Karel Blahna byl díky srdečnému a upřímnému jednání mezi svými vojáky velmi oblíbený. Podřízené často považoval také za kamarády. Ti naopak své povinnosti plnili i pro „Karla“, kterého si vážili jako člověka i vojáka.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Delegace ČAKO vedená jejím viceprezidentem plk. Ing. M. Tlamichou se aktivně zúčastnila uvedené mezinárodní události na pozvání prezidenta NATO MF W. Bretona.

Více o této významné akci čtěte na tomto webu v průběhu záři.

Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Je tomu 25 let, kdy USA zasáhly koordinované teroristické útoky provedené al-Kaidou. Unesená civilní letadla narazila do obou vězí Světového obchodního centra a Dvojčata se následné zřítila. Zasazen byl i Pentagon. Lidských obětí bylo cca 3.000.

Tento bezprecedentní útok předznamenal zásadní posilovaní bezpečnosti (letiště jako pevnosti, silná role zpravodajských služeb i rozvoj technologií a s tím spojená omezení základních práv).

Tato událost změnila známou podobu světa a standardy vnímaní bezpečnosti občanů i odolnosti společnosti.

Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Ministr zahraničních věcí Petr Macinka společně s generálním tajemníkem OBSE Feridunem H. Sinirlioğluem a státním tajemníkem švýcarského ministerstva zahraničí Alexandrem Faselem zahájil ve středu v Černínském paláci 32. ročník Ekonomického a environmentálního fóra OBSE. Během dvoudenního setkání budou diplomaté, experti a zástupci členských států hledat odpovědi na otázku, jak rychlý technologický pokrok ovlivňuje bezpečnost a stabilitu v Evropě i širším regionu OBSE.

„Musíme se připravit na bezpečnostní výzvy zítřka,“ uvedl ministr Macinka v úvodním vystoupení. Zdůraznil, že nové technologie, včetně umělé inteligence a kvantových technologií, se mohou stát významným zdrojem prosperity, inovací a odolnosti, zároveň však přinášejí nová rizika a mění povahu bezpečnostních hrozeb.

„Pokud chceme předcházet konfliktům a nedorozuměním, musíme rozumět dopadům technologických změn dříve, než nás zaskočí. Právě v tom může OBSE sehrát důležitou roli,“ doplnil šéf české diplomacie.

Tématem letošního fóra, které vybralo švýcarské předsednictví OBSE, jsou proměny bezpečnostního prostředí v důsledku rozvoje nových technologií. Diskuse se zaměří mimo jiné na vědeckou diplomacii, využití inovací pro posilování stability a na hledání způsobů, jak lépe předvídat budoucí vývoj.

V předvečer fóra se v pražském Dokumentačním středisku OBSE uskutečnilo také neformální setkání „Pražské perspektivy“. Účastníci zde debatovali o tom, jak může ekonomická a environmentální dimenze organizace přispívat k bezpečnosti a prosperitě Evropy.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) je největší regionální bezpečnostní organizace na světě, která sdružuje 57 států Evropy, Severní Ameriky a Střední Asie. Jejím cílem je posilovat bezpečnost, předcházet konfliktům a podporovat spolupráci mezi členskými zeměmi.

Zdroj: MZV ČR

V jižních Čechách se od 7. do 18. září uskuteční mezinárodní vojenské letecké cvičení Armády ČR s armádami členských zemí NATO nazvané AMPLE STRIKE 2026. Probíhat bude zejména v okolí Bechyně, Českých Budějovic a v dalších výcvikových prostorech. Zvýšený počet přeletů vojenských letadel a vrtulníků a s tím spojený hluk bude možné zaznamenat v Písku. Lety budou probíhat především v pracovní dny mezi 9:00 a 24:00, noční lety budou omezeny na minimum.

Autoři koncepce:

plk. Filo (in memoriam – konceptualizace)

MUDr. Václav Jordán, Paraborn – Centre for Soft Targets

1. Historické východisko a nutnost změny paradigmatu

První dny války proti Ukrajině odhalily zásadní diskrepanci mezi tradiční humanitární doktrínou (ICRC – neutralita, oddělení boje a zdravotnictví) a realitou moderního bojiště, kde:

                •             záchrana života je přímo vázána na bojovou ochranu

                •             lékař není jen zdravotníkem, ale i prvkem obranné kapacity

                •             klasické evakuační koridory neexistují

📌 Paraborn stanovuje klíčový axiomat:

V moderní válce je zdravotnická a bojová činnost neoddělitelná.

2. Trias Paraborn – základ přežití v „zóně nula“

Trias života představuje tři klíčové faktory určující šanci přežití:

1️⃣ Komunikace (zajištění, kontrola, ukrytí signatury)

2️⃣ Krvácení (rychlá kontrola s minimem vybavení)

3️⃣ Vzdálenost (okamžitá separace z místa zásahu)

Historické paralely (Flandry, Verdun) se transformují do nové reality:

                •             dronová dominance

                •             elektromagnetické sledování

                •             bojiště jako nepřetržitě monitorovaný prostor

📌 Každý přenos informace může být smrtonosný.

3. Kolaps doktríny „Zlaté hodiny“

NATO Golden Hour: převoz do 60 min → v praxi nefunkční.

Realita Ukrajiny:

                •             ranění přežívají na místě až dny

                •             drony znemožňují standardní CASEVAC

                •             velká shromaždiště raněných = pozvánka pro dělostřelectvo

🛑 Ukrajina učí Západ – nikoli naopak.

4. Paradigma „6 dní – 6 nocí“

Nový časový standard přežití bez evakuace: min. 144 hodin

Nutné důsledky:

                •             formování paralelních struktur přežití na dotykové linii

                •             univerzalizace schopností každého bojovníka

                •             decentralizace péče → malé, mobilní, skryté body

📌 Nečekat na evakuaci – přežít bez ní.

5. Senzitivní válka a neviditelnost

Strategická adaptace Parabornu:

                •             optické maskování (adaptivní prostředí)

                •             potlačení elektromagnetických signatur

                •             rozptýlení lidí i vybavení

                •             eliminace rutinních vzorců pohybu

Nejde o boj s dronem.

Jde o to, aby dron neměl cíl.

6. Paralelní zachránce – nový prvek moderní armády

Definice:

Bojovník se sekundární rolí stabilizace života bez evakuačních kapacit.

Schopnosti:

                •             kontrola krvácení, zajištění dýchacích cest, antishock opatření

                •             nízké logistické nároky

                •             maximální autonomie v izolaci

Model přímo aplikovatelný na:

                •             speciální a útočné jednotky

                •             obranné zóny měst

                •             civilní populaci v bojových oblastech

7. Decentralizovaná záchranná architektura

Tradiční principy: MASCAL → centralizace

Nový princip Paraborn: MASCAL → fragmentace

                •             žádné velké shromažďovací body

                •             žádná statická evakuační místa

                •             síť neviditelných mikropointů dočasné stabilizace

📌 Vyšší chaos = vyšší přežití.

(Cíleně řízený chaos pouze pro nepřítele.)

8. Pět strategických pilířů dalšího vývoje

1️⃣ Ochrana života bez závislosti na evakuaci

2️⃣ Decentralizace záchranných struktur

3️⃣ Minimalizace digitální a elektromagnetické stopy

4️⃣ Integrace medicíny, boje a survivalu

5️⃣ Implementace do ochrany civilního obyvatelstva

Závěrečné stanovisko

Tento dokument představuje doktrinální rámec, nikoli operativní návody.

Jeho účelem je:

                •             usměrnit plánování a výcvik

                •             nabídnout komparativní zkušenost NATO, EU, ICRC

                •             zvýšit šanci přežití obyvatelstva i ozbrojených sil

Paraborn není jen teorie.

Paraborn je odpověď na realitu moderní války.

Zemřel norský král Harald V., oznámil v pátek královský palác. Král ve věku 89 let podlehl bakteriální infekci krevního oběhu. Ceremoniální hlavou norského státu byl od ledna 1991. Na trůn po něm nastoupí korunní princ Haakon.

Harald z rodu Glücksburků se narodil 21. února 1937 jako třetí potomek a jediný syn budoucího krále Olafa V. Královská rodina o tři roky později utekla před nacistickou okupací do exilu ve Švédsku a Spojených státech. Do rodné země se vrátil až po skončení druhé světové války.

Než se stal králem, byl Harald také úspěšným sportovcem. V letech 1964, 1968 a 1972 jako jachtař Norsko reprezentoval na letních olympijských hrách. Nejlépe se umístil v roce 1964, kdy skončil osmý.

V roce 1968 se Harald oženil se Sonjou Haraldsenovou. Jejich sňatek byl kontroverzní, protože nynější královna Sonja není urozeného původu. Spolu měli dvě děti, dceru Martu Luisu a syna Haakona, který je Haraldovým nástupcem.

Na královský trůn Harald po smrti svého otce nastoupil v lednu 1991. Stal se tak prvním norským panovníkem, který se v Norsku i narodil, od korunovace Olafa IV. v roce 1380. Podle norské ústavy má král exekutivní moc, ale nemá politickou zodpovědnost ji používat. Pokud by ji chtěl použít, musel by jeho rozhodnutí podepsat i jeden z členů vlády. Role norského krále je tak převážně ceremoniální.

Během své vlády se Harald několikrát potýkal se zdravotními problémy, kvůli nimž ho musel jeho syn Haakon zastoupit jako regent.

Letos 17. srpna byl král v Oslu hospitalizován s bakteriální infekcí krevního oběhu. Od smrti britské královny Alžběty II. v roce 2022 byl nejstarším evropským žijícím monarchou a o dva roky později se stal i nejstarším panovníkem v norských dějinách.

Zdroj: Novinky.cz

Vážení čtenáři, opět po roce Vám s potěšením představuji tradiční veřejnou výroční zprávu o činnosti Bezpečnostní informační služby, tentokrát za rok 2025. Byl to rok plný událostí, které měly bezpochyby zásadní význam pro světovou bezpečnostní situaci. Pokračovala agresivní válka Ruské federace proti Ukrajině, eskaloval konflikt na Středním východě, který pak v roce letošním vyústil v ozbrojený střet mezi USA a Izraelem na straně jedné a Íránem na straně druhé, a zesílila také silová rétorika Číny ve vztahu k Taiwanu. Tento mimořádně výbušný koktejl ještě rámovaly změny dlouhodobých postojů USA k Evropě a její bezpečnosti. Rok 2025 tak musíme označit v bezpečnostní oblasti za jeden z nejvážnějších od skončení studené války.

Jakkoliv se všechny zmíněné konflikty mohou zdát České republice více či
méně vzdálené, jejich dopad jsme zřetelně pocítili a pociťovat budeme.
V České republice jsou i nadále statisíce ukrajinských uprchlíků, Rusko pokračuje
v hybridním působení proti státům EU včetně ČR, Čína zesiluje své zpravodajské
aktivity v kyberprostoru i jinde, roste riziko teroristických útoků v Evropě, narůstají
proliferační aktivity a trvá riziko nelegální migrace. K tomu je třeba přičíst
ekonomické dopady konfliktu na Středním východě, který vyvolal dlouhodobý
výrazný růst cen ropy se všemi bezpečnostními i ekonomickými dopady,
a rozdílný pohled USA a jejich evropských partnerů na řešení některých aktuálních
problémů.

BIS jako významná součást bezpečnostní architektury státu má v této době
mnohem zásadnější odpovědnost, než kdykoliv v minulosti. Považuji za dobrou
zprávu, že se Službě dařilo i v této mimořádně náročné době plnit nadstandardně
své úkoly a přispívat tak k zajištění bezpečí pro naše občany.

Jen namátkou zmíním zásadní případy, kterým se BIS v roce 2025 věnovala. V první
řadě se jedná o rozsáhlé hybridní aktivity Ruska počínaje šířením dezinformací
a ruské propagandy přes masivní verbování tzv. telegramových agentů, kteří by
mohli u nás i v Evropě provádět sabotáže, a konče klasickými zpravodajskými
operacemi a kybernetickými útoky namířenými proti naší zemi. Za naprosto
zásadní považuji schopnost BIS tyto aktivity monitorovat a předcházet tak možným
rizikům. Zároveň se nám podařilo Rusku zasadit citelnou ránu odhalením osoby,
která pojišťovala tzv. ruskou stínovou flotilu sloužící k nelegálnímu vývozu ropy
a která byla v letošním roce zařazena na národní i evropský sankční seznam.
To jsou přesně ty jasné a sebevědomé signály, kterým Rusko rozumí.

Na základě iniciativy BIS v rámci zpravodajské komunity v Evropě se podařilo
prosadit důležité opatření v boji proti přeshraničním operacím ruských zpravodajců.
Cílem je získat přehled o ruských výjezdech na české území a znesnadnit využití
cest ruského diplomatického a služebního personálu ke krytí zpravodajských
operací.

Rok 2025 přinesl pro BIS ještě řadu dalších výzev, o kterých se dočtete
na dalších stránkách této výroční zprávy. Patří mezi ně čínské zpravodajské aktivity
a kybernetické útoky, online radikalizace mladistvých, vzrůstající aktivity levicových
extremistů zejména ve vztahu k Palestině nebo problematika proliferace.

Tato výroční zpráva je desátá a poslední, kterou vydává BIS pod mým vedením.
V únoru 2027 totiž skončí moje druhé funkční období. Chtěl bych proto
z celého srdce poděkovat všem, kteří BIS i mě osobně po celou dobu podporovali
a pomáhali nám s naším posláním. Jsem hrdý na to, že budu BIS předávat jako
službu silnou a respektovanou doma i v zahraničí, jako službu sebevědomou,
hrdou a vnitřně konsolidovanou. Podle nezávislých průzkumů má BIS vysokou
a stabilní důvěru občanů České republiky. Jeden z mých cílů, postavit most důvěry
mezi veřejností a BIS, se tak bohatě naplnil.

Zdroj: BIS

Vážený pane premiére,

vážené paní velvyslankyně, vážení páni velvyslanci,

dámy a pánové,

jsem rád, že vás mohu přivítat v Praze.

Před několika dny jsem vystoupil na poradě severomakedonských velvyslanců ve Skopje. Tehdy jsem poznamenal, že je poněkud paradoxní, když jako český ministr zahraničí poprvé hovořím k velvyslancům jiné země dříve než k těm vlastním.

Dnes tedy tento dluh splácím.

Je to moje první porada vedoucích českých zastupitelských úřadů. A protože se setkáváme v době mimořádných změn a geopolitických turbulencí, nechci, abychom si dnes pouze zopakovali věci, na kterých se všichni shodneme.

Chci mluvit především o tom, co se mění.

Protože nejtěžším úkolem politika ani diplomata není reagovat na svět, který vidí kolem sebe.

Nejtěžším úkolem je rozpoznat svět, který teprve vzniká.

Dámy a pánové,

po konci studené války převládlo na Západě přesvědčení, že geopolitická soutěž bude postupně ustupovat ekonomické globalizaci.

Že západní model se bude přirozeně rozšiřovat do dalších částí světa.

Že význam moci bude klesat a poroste význam pravidel.

Dnes už víme, že tomu tak není.

Svět se stává multipolárnějším, konkurenčnějším a transakčnějším.

Moc se přesouvá. Ekonomická. Technologická. Vojenská. Mění se i demografie.

Těžiště světového dění se posouvá ze severního Atlantiku směrem k Asii.

Spojené státy zůstávají naším nejdůležitějším spojencem mimo Evropu a pilířem transatlantické bezpečnosti. Zároveň ale musíme vnímat, že jejich strategická pozornost se stále více obrací do Indo-Pacifiku. K Číně a k soupeření velmocí.

To je realita.

Nezměnil se ale pouze svět kolem Západu. Změnil se i samotný Západ. Po geopolitickém vítězství na konci studené války jsme postupně začali podléhat dojmu, že nejen naše základní hodnoty, ale také naše momentální politické preference se staly univerzálními.

Že existuje jeden správný pohled na společnost, ekonomiku, evropskou integraci, migraci, energetiku nebo klima.

A že člověk, který tento pohled zpochybňuje, nemá pouze jiný politický názor, ale že je s ním něco v nepořádku.

Kritika další centralizace Evropské unie byla vydávána za odpor k Evropě. Obrana hranic za nedostatek solidarity. Prosazování národního zájmu za sobectví.

Nesouhlas s některými důsledky zelené politiky za nezodpovědnost vůči budoucnosti. A slovo národ chvílemi působilo skoro jako něco, za co bychom se měli omlouvat.

My tento pohled nesdílíme.

A vývoj posledních let ukazuje, že jej nesdílí stále větší část občanů západních zemí.

Také proto se změnila i politická reprezentace České republiky.

Volby nejsou pouhou administrativní výměnou lidí ve Strakově akademii ani v Černínském paláci. Volby jsou v demokracii mandátem ke změně politiky.

Česká republika samozřejmě nemění své základní geopolitické ukotvení.

Jsme členem Evropské unie a NATO. Spojené státy jsou naším klíčovým spojencem. Rusko svou invazí na Ukrajinu zásadně poškodilo evropskou bezpečnost a návrat k normálním vztahům není možný, dokud tato agrese pokračuje.

Kontinuita našeho ukotvení ovšem neznamená kontinuitu každé politiky. Neznamená kontinuitu každého názoru. A už vůbec neznamená povinnost přebírat od jiných pohled na svět.

Nová česká vláda dostala od občanů mandát některé věci změnit. Přejít od aktivismu zpět k diplomacii. Od moralizování k vyjednávání. Od politiky gest k politice výsledků. Od automatického přejímání postojů k vlastnímu úsudku.

A od zahraniční politiky, která příliš často demonstrovala, co si o světě myslíme, k zahraniční politice, která v tomto světě zajišťuje něco konkrétního pro Českou republiku.

Letos v lednu jsem zahraničním velvyslancům v Praze řekl, že každé významné zahraničněpolitické rozhodnutí této vlády chceme poměřovat třemi jednoduchými otázkami.

Je dobré pro bezpečnost České republiky?

Je dobré pro prosperitu České republiky?

Je dobré pro svobodu jejích občanů?

Na tom se nic nemění. Národní zájem totiž není opakem hodnot. Je odpovědí na jednoduchou otázku: komu je česká vláda v první řadě odpovědná?

Občanům České republiky.

Proto bude naše zahraniční politika stát na třech základních principech: realismu, reciprocitě a diverzifikaci.

Realismus znamená jednat s takovým světem, jaký je. Ne s takovým, jaký bychom si jej přáli mít.

Reciprocita znamená častěji se ptát: Co tím získá Česká republika? Co můžeme nabídnout? A co za to očekáváme?

A diverzifikace znamená, že rozumný stát nestaví svou bezpečnost ani prosperitu na jediné možnosti.

Potřebujeme více trhů a ekonomických partnerů, bezpečné dodavatelské řetězce a přístup k energiím, surovinám a technologiím.

A potřebujeme vztahy i s těmi částmi světa, které nesdílejí všechny naše názory.

Diplomacie totiž není odměnou za názorovou shodu. Diplomacie začíná právě tam, kde úplná shoda neexistuje.

Dámy a pánové,

patříme na Západ.

To ale neznamená, že musíme opakovat každou chybu, která na Západě vznikne. Loajalita neznamená rezignaci na vlastní úsudek. A spojenectví neznamená, že Česká republika přestane mít vlastní zájmy.

Může se stát, že se náš konkrétní zájem nebude v některé otázce krýt ani se zájmem našeho blízkého spojence.

To není selhání spojenectví. To je normální stav mezinárodní politiky.

A tím se dostávám k vám. K tomu, co tato změna znamená pro české velvyslance.

Především od vás očekávám vlastní úsudek.

Vaším úkolem není reprodukovat Praze názor hostitelské vlády ani převládající názor v Bruselu, ve Washingtonu, v Berlíně nebo v Paříži.

To všechno samozřejmě musíte znát a chápat. Ale vaším úkolem je položit si ještě jednu otázku:

Co z toho plyne pro Českou republiku?

Nepotřebujeme pouze vědět, co se kde stalo včera. To si dnes dokážeme přečíst během několika minut.

Potřebujeme od vás také vědět, co se může stát zítra.

Kdo bude ve vaší zemi důležitý za rok nebo za pět let. Kde se otevírá nový trh. Kde vzniká nebezpečná závislost. Kde se mění společenská nálada. A co z toho může Česká republika získat nebo naopak ztratit.

Chci, abyste se na svět dívali primárně českýma očima.

A pokud vaše profesionální analýza nebude odpovídat převládajícímu názoru v Praze, tím spíš ji od vás chci slyšet.

Za druhé od vás očekávám iniciativu. Nechci diplomacii, která systematicky čeká na svolení shora.

Jste mimořádní a zplnomocnění velvyslanci České republiky.

Samozřejmě jednáte v mezích zákona, sankčních režimů, mezinárodních závazků a politických rozhodnutí vlády. Ale uvnitř těchto hranic máte prostor. Využívejte ho.

Vaší první otázkou nemá být: Mohu to udělat? Ptejte se: Je nějaký důvod, proč bych to v českém zájmu dělat neměl?

Diplomacie založená na čekání na instrukci je diplomacií, která přichází pozdě. Ale my chceme diplomacii, která přichází včas.

Kdo má mít prostor, musí nést odpovědnost. Ale zároveň kdo nese odpovědnost, musí mít také právo někdy udělat chybu. A já po vás nechci bezchybnost.

Chci po vás úsudek, aktivitu a výsledky.

To platí zvlášť pro ekonomickou diplomacii. Jsme středně velká země bez velkého nerostného bohatství. Naše prosperita stojí na schopnosti lidí vyrábět, inovovat a obchodovat se světem.

Ekonomická diplomacie proto není vedlejší disciplínou české zahraniční politiky. Je jedním z jejích hlavních úkolů.

Každý vedoucí zastupitelského úřadu by proto měl být schopen odpovědět na jednoduchou otázku: Jakou konkrétní hodnotu přinesl můj úřad České republice?

Nemusí to být jen kontrakt. Může to být investice, nový trh, strategický kontakt, technologie, bezpečnostní spolupráce nebo včasné varování.

Ale nějaká odpověď vždy existovat musí. Stejný realismus potřebujeme i v bezpečnostní politice. Není možné vnímat svět očima jediného konfliktu.

Ruská válka na Ukrajině představuje zásadní problém evropské bezpečnosti a Česká republika má jasný zájem na tom, aby se vojenská agrese nestala úspěšným nástrojem mezinárodní politiky.

Dokud tato agrese pokračuje, nemá smysl zbavovat se nástrojů ekonomického tlaku na Rusko. Budeme je se spojenci dál používat tam, kde jsou účinné.

Současně ale platí, že válka není PR program. Je to tragická realita.

A úkolem odpovědné politiky není soutěžit v gestech. Je jím vytvářet podmínky pro bezpečný a udržitelný mír a hájit přitom bezpečnostní zájmy České republiky.

Stejně tak nesmíme dovolit, aby jediná bezpečnostní hrozba zakryla všechny ostatní.

Bezpečnost Evropy ovlivňuje také nekontrolovaná masová migrace, energetická závislost, technologické zaostávání, ztráta konkurenceschopnosti, rozpad společenské soudržnosti nebo naše schopnost zajistit vlastní obranu.

Dámy a pánové,

úkolem diplomacie není bojovat za naše iluze o světě. Jejím úkolem je pomoci České republice obstát v prostředí, ve kterém Západ už nemá tak dominantní postavení, na jaké jsme byli zvyklí.

Proto potřebujeme rozšířit svůj horizont. Neopouštíme Evropu ani transatlantický prostor.

Ale pokud budeme v roce 2035 vědět všechno o Bruselu, Berlínu a Paříži, ale příliš málo o Pekingu, Dillí, Jakartě nebo Rijádu, budeme dokonale připraveni na svět, který už nebude existovat.

Česká diplomacie musí být přítomná tam, kde se bude vytvářet politická, ekonomická a technologická váha příštích desetiletí.

Současně musíme systematicky kultivovat i prostor, který je nám nejbližší. Střední Evropu. Ta nemá být jen územím mezi většími evropskými mocnostmi.

Má být regionem, který dokáže rozpoznat své společné zájmy a tam, kde to dává smysl, je také společně prosazovat.

V druhé polovině roku 2027 převezme Česká republika předsednictví Visegrádské skupiny. Přál bych si, abychom tuto příležitost využili prakticky – k posílení spolupráce v konkurenceschopnosti, energetice, infrastruktuře, bezpečnosti a ochraně Evropy před nelegální migrací.

Nemusíme mít se svými sousedy vždy stejný názor na všechno. Musíme ale poznat chvíle, kdy jsme společně silnější než každý zvlášť.

Stejnou ambici musíme mít i v širších mezinárodních institucích. Usilujeme o předsednickou roli v OECD v roce 2027. Ne kvůli prestiži, ale jako součást stejné ambice: nečekat pouze na agendu, kterou vytvářejí ostatní, ale tam, kde máme zájem a schopnosti, ji také sami spoluutvářet.

Podobnou optikou nahlížím i na starší rozhodnutí o kandidatuře České republiky na nestálého člena Rady bezpečnosti OSN v letech 2032-2033.

Dámy a pánové,

Česká republika nikdy nebude globální velmocí. O to důležitější je pro nás kvalita diplomacie.

Velká země si může dovolit některé chyby překrýt svou politickou, ekonomickou nebo dokonce vojenskou vahou. Ale my takový luxus nemáme.

Proto od české diplomacie očekávám, že bude sebevědomá, nikoli domýšlivá. Pragmatická, nikoli cynická.

Spojenecká, nikoli přitakávací.

Aktivní, nikoli aktivistická.

A především česká.

Dámy a pánové,

svět příštích deseti let nebude světem posledních třiceti let. Nežádám od vás, abyste tyto změny vítali. Žádám od vás, abyste je viděli dříve než ostatní. Abyste jim rozuměli.

Abyste dokázali rozlišovat mezi tím, co bychom si přáli, a tím, co skutečně je. A abyste v tomto světě dokázali sebevědomě, profesionálně a inteligentně hájit Českou republiku.

To je vaše práce.

A to je diplomacie, kterou od vás očekávám.

Děkuji vám.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Nejvyšší představitelé státu si dnes před budovou Českého rozhlasu v Praze na Vinohradské třídě připomněli 58. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Věnec k pamětní desce položil také ministr obrany Jaromír Zůna v doprovodu náčelníka Generálního štábu AČR generálporučíka Miroslava Hlaváče.

Československo začala obsazovat vojska států Varšavské smlouvy (Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky) v noci na 21. srpna 1968. Skončilo tak období pražského jara – pokusu československých komunistů o nastolení takzvaného socialismu s lidskou tváří. Právě rozhlas se tehdy nejvíce postaral o informování obyvatel. I když se okupanti snažili zpomalit šíření informací, většina národa zjistila, co se děje, už v noci. U Československého rozhlasu se také sovětští vojáci střetli s neozbrojeným protestujícím davem. Invaze si do konce roku 1968 vyžádala 137 mrtvých, zhruba 500 těžce a stovky lehce zraněných.

Srpen 1968 a ČSLA

Okamžik zahájení invaze byl stanoven na 23.00 hodinu 20. srpna. K proryvu státní hranice došlo již o necelé dvě hodiny dříve v prostoru BÄRENSTEIN – VEJPRTY. Severní skupina sovětských vojsk (Polsko) s jednou polskou armádou a Jižní skupina sovětských vojsk (Maďarsko) s jednou maďarskou motostřeleckou divizí a jedním bulharským plukem začali v noci z 20. na 21. srpna obsazovat území Československa.

• V tu dobu již bylo informováno armádní velení o invazi a na rozkaz ministra národní obrany M. Dzúra měla armáda zachovat klid a neklást odpor. Jako první byla obsazena strategicky důležitá letiště, na nichž přistávala transportní letadla s výsadkovými vojsky. Od jihu a ze severu se do nitra Československa valily pozemní síly.

• Dne 26. srpna se na území ČSSR nacházela skoro půlmilionová okupační armáda v síle 27 divizí. ČSLA až na malé výjimky se s okupanty nestřetla a zůstala naprosto paralyzována. Většina vojáků z povolání i v základní službě invazi vojsk států Varšavské smlouvy odsuzovala.

• Okupace ČSLA tvrdě zasáhla. Sovětská strana požadovala pro svá vojska několik divizních rajónů, kde hodlala rozmístit až 150 000 vojáků. Po následných jednáních došlo ke snížení na 75 000 vojáků a odchodu zbytku okupačních jednotek do začátku listopadu 1968. Na území Československa byla soustředěna Střední skupina sovětských vojsk s velitelstvím v Milovicích v síle armádního sboru. Ta setrvala v Československu až do roku 1991, kdy ve druhé půli června opustil území republiky poslední železniční transport s technikou a vojáky.

• Následné vynucené dislokační změny se týkaly asi stovky útvarů ČSLA. Ve velmi krátké době armáda přesunula 1200 tanků, 700 obrněných transportérů a 1100 děl. Do nových posádek odešlo téměř 5000 vojáků z povolání, 24 000 vojáků základní služby a 900 občanských pracovníků vojenské správy. Sedm posádek ČSLA uvolnila do 8 dnů, čtrnáct posádek do dvou týdnů a jedenáct posádek do 23 dnů.

Kromě dislokačních problémů postihla armádu rovněž rozsáhlá personální čistka, v jejímž průběhu byly z armády vyhozeny tisíce vojáků z povolání. Armádnímu velení se tuto ztrátu nikdy nepodařilo kvalitativně zacelit.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

V těchto dnech si připomínáme 58. výročí vojenské invaze armád Varšavské smlouvy (pod vedením SSSR) na území tehdejšího Československa.

Po zadušení pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ následovala více než dvacetiletá „socialistická normalizace“. Uchovejte v paměti!

Prof. Pavel Bílek

Prezident a generál ČAKO

Od 24. do 28. srpna 2026 se v Černínském paláci uskuteční pravidelná výroční porada vedoucích českých zastupitelských úřadů. Jednání v pondělí 24. srpna zahájí předseda vlády Andrej Babiš spolu s vicepremiérem a ministrem zahraničních věcí Petrem Macinkou.

Program porady se zaměří na klíčové otázky české zahraniční politiky, posilování bezpečnosti a prosperity České republiky v rámci Evropské unie, rozvoj mezinárodních partnerství a podporu českých zájmů v zahraničí. Součástí programu budou také diskuze o nových technologiích, komunikaci a regionálních prioritách české diplomacie.

Zdroj: MZV ČR

Kasárna Dědice ve Vyškově se stala dějištěm další slavnostní vojenské přísahy absolventů Kurzu základní přípravy. Celkem 225 nových vojáků z povolání zde společným zvoláním „Tak přísahám!“ završilo šest týdnů intenzivního výcviku a veřejně stvrdilo svůj závazek sloužit České republice. Vojenská přísaha představuje jeden z nejvýznamnějších okamžiků v životě každého vojáka a symbolický vstup do služby vlasti.

Slavnostního ceremoniálu se zúčastnila řada významných hostů, mezi nimi předseda vlády České republiky Andrej Babiš, ministr obrany Jaromír Zůna, 1. zástupce náčelníka Generálního štábu Armády ČR generálmajor Petr Čepelka, další představitelé Ministerstva obrany, velení Armády České republiky, zástupci samosprávy i rodinní příslušníci přísahajících vojáků.

Letošní běh Kurzu základní přípravy byl v jednom ohledu výjimečný. Poprvé byl organizačně rozdělen do dvou samostatných částí. Zatímco dnešní přísahu složili vojáci z povolání, příslušníci Aktivní zálohy, účastníci Dobrovolného vojenského cvičení a studenti Univerzity obrany zahájili výcvik později a slavnostní okamžik prožijí až 31. srpna.

Za uplynulých šest týdnů prošli noví vojáci všeobecnou přípravou, která prověřila jejich fyzickou i psychickou odolnost. Naučili se bezpečně zacházet se zbraní, osvojili si základy taktiky, topografie, zdravotnické přípravy, pořadové přípravy i činností v poli. Součástí kurzu byly také komplexní polní výcviky, během nichž museli propojit všechny získané znalosti a dovednosti v praktických situacích.

Ministr obrany Jaromír Zůna armádním nováčkům pogratuloval a popřál jim mnoho úspěchů ve službě vlasti a další kariéře: „Složení vojenské přísahy je výjimečným aktem, momentem, který si každý voják trvale uchovává ve svém srdci a paměti. Jejím složením jste stvrdili své občanské rozhodnutí a osobní morální závazek podílet se na obraně České republiky. Vysoce si proto vážím vašeho rozhodnutí posílit řady naší armády a sloužit vlasti. Stáváte se tak součástí instituce, která dlouhodobě požívá vysokého respektu a uznání ve společnosti díky své profesionalitě, plnění vojenských úkolů doma i v zahraničí, ale i nezištné pomoci obyvatelstvu v případě krizových situací,“ uvedl ministr obrany v projevu. Nové vojáky také vyzval k soustavnému zvyšování kvalifikace a zkvalitňování bojového mistrovství. „Základní příprava prověřila vaše fyzické i psychické síly, zlomila prvotní pochybnosti a naučila vás fungovat jako jeden tým. Tím to ale nekončí. Naopak, nyní pro vás začíná ostrá služba u vojenských výtvarů, kde budete muset každý den dokazovat svou profesionalitu,“ připomněl.

Ještě před samotným složením přísahy promluvil k nastoupeným vojákům velitel Velitelství výcviku – Vojenské akademie brigádní generál Róbert Dziak, který připomněl význam vojenské přísahy a odpovědnost, kterou na sebe každý voják jejím složením dobrovolně přijímá: „Tímto aktem vstupujete do společenství, které staví čest, disciplínu a odpovědnost na první místo. To není jednoduché. To nedokáže každý. Vydáváte se na cestu, na které už mnozí před vámi dokázali, že jsou ochotni obětovat pohodlí, a v krajním případě i život za vyšší hodnoty. Za hodnoty, které ctíme.“

První zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálmajor Petr Čepelka zdůraznil význam rodiny a její podpory ve službě vojáka: „My, kteří v uniformě nějaký čas sloužíme, víme, že za každým vojákem často stojí lidé, kteří ho provází a podporují po celou vojenskou kariéru. Stávají se vaší pevnou oporou. Nikdy proto při výkonu služby nezapomínejte na vaše nejbližší.“

Po slavnostním aktu přísahy čeká absolventy nástup k útvarům napříč Armádou České republiky. Zde navážou na základní vojenské dovednosti získané ve Vyškově a budou pokračovat v odborné přípravě podle své budoucí specializace.

Slavnostní vojenská přísaha tak uzavřela první etapu jejich vojenské cesty. To nejdůležitější je však teprve čeká. Služba v Armádě České republiky znamená dlouhodobý závazek, neustálé vzdělávání, odborný růst a připravenost plnit úkoly při obraně České republiky za všech okolností.

Premiér Andrej Babiš a vedení Ministerstva obrany se poté setkali se zástupci města Vyškov, jednali spolu o zlepšení bytových podmínek pro vojáky.

Zdroj: MO ČR

Na první pohled to může znít jako vojenská kuriozita. Američtí vojáci, obrněná technika, vojenské cvičení v Německu – a proti nim ukrajinští operátoři dronů. Výsledek? Ukrajinci dokázali americké jednotky opakovaně odhalit a v rámci cvičení „zničit“.

Jenže to není příběh o tom, že by ukrajinská armáda byla silnější než americká.

Je to příběh o něčem mnohem důležitějším, častokrát mnou zmiňované: že způsob vedení války se mění rychleji, než se mění armády, které se na ni připravují.

A Spojené státy nejsou jediným státem, který má problém. Stejný problém má celá Evropa.

Cvičení, které mělo odhalit slabiny

Podle informací Wall Street Journal se střet odehrál během vojenského cvičení Combined Resolve v Německu letos na jaře. Na americké straně bylo přibližně 3 500 vojáků, převážně z 3. obrněné brigády 1. jízdní divize. Proti nim stály jednotky cvičného protivníka podporované ukrajinským 412. plukem bezpilotních systémů Nemesis. A právě Ukrajinci přinesli na cvičiště něco, co se v americkém výcviku nedá jednoduše nasimulovat.

Čtyři a půl roku skutečné války.

Ukrajinští operátoři se totiž neučili bojovat s drony z učebnic. Učili se to pod ruskou palbou, v prostředí elektronického boje, rušení komunikace, průzkumných dronů a neustálého lovu na vlastní pozice. To je obrovský rozdíl. Americká armáda může investovat miliardy dolarů do nových systémů. Ukrajinský voják má zkušenost, kterou si za peníze jednoduše nekoupíte.

Co se na cvičení stalo?

Podle amerických zdrojů citovaných WSJ se americká obrněná brigáda stala pro ukrajinské operátory poměrně snadným cílem.

Těžká technika při pohybu zvedala prach. Průzkumné drony ji proto dokázaly relativně snadno lokalizovat. Následovaly další drony – včetně strojů schopných nést výbušniny a FPV dronů.

V reálném boji by tak vznikl řetězec:

najít → identifikovat → předat informaci → zaútočit.

A tento řetězec může být dnes neuvěřitelně rychlý.

V cvičení samozřejmě nešlo o skutečné zničení tanků. Podle pravidel simulace stačilo, aby dron dosáhl stanovené vzdálenosti od cíle, a technika byla považována za vyřazenou. Američané navíc disponovali vlastními systémy elektronického boje a protidronové ochrany.

Přesto je výsledek velmi nepříjemným varováním.

Ne proto, že by americké tanky byly k ničemu.

Ale proto, že tank, obrněný transportér nebo velitelské stanoviště dnes může být nalezeno a napadeno mnohem dříve, než vůbec zjistí, že se na něj někdo dívá.

Největší změna není samotný dron

Tady bych byl opatrný před představou, že budoucnost války znamená jednoduše „více dronů“. To je příliš jednoduché. Skutečná revoluce spočívá v propojení dronů, senzorů, umělé inteligence, elektronického boje, satelitů a velení.

Dron je pouze jedním článkem celého systému.

Ukrajina v tomto směru vytvořila velmi rychlý mechanismus. Průzkumný dron objeví cíl, informace se dostane k jednotkám, systém vyhodnotí situaci a na místo může být vyslán další dron. To zásadně mění význam maskování a pohybu.

Ještě před několika desetiletími mohl velitel předpokládat, že pokud jeho jednotka není přímo pozorována nepřítelem, je relativně bezpečná.

Dnes může být problém opačný:

Pokud jste na bojišti a pohybujete se, musíte předpokládat, že vás někdo hledá.

NATO si tento problém už uvědomuje. Aliance například prostřednictvím společného centra NATO–Ukrajina v Polsku systematicky sbírá zkušenosti z války a snaží se je přenášet do výcviku spojeneckých armád. Ukrajinští veteráni už rovněž cvičí britské a americké vojáky v používání dronů a v jejich potlačování.

Ukrajinci už jednou varovali NATO (nejde o první podobné varování).

Už během cvičení Hedgehog 2025 (pal jsme dříve) v Estonsku ukrajinští operátoři předvedli něco podobného. Cvičení se účastnilo více než 16 tisíc vojáků z dvanácti zemí NATO.

Ukrajinci tehdy využívali mimo jiné systém Delta, který umožňuje shromažďovat a vyhodnocovat informace z bojiště a následně koordinovat činnost jednotek.

Výsledek byl pro část účastníků šokující. Malý ukrajinský tým dokázal během simulovaného střetu během několika hodin „zničit“ desítky cílů včetně obrněné techniky. NATO tímto dostalo první varovný signál. A nyní dostává druhý.

Problém Ameriky není v tom, že by neuměla vyrábět drony. Tohle je důležitá nuance.

Spojené státy rozhodně nezaostávají technologicky. Pentagon už několik let investuje obrovské prostředky do bezpilotních systémů a protidronové obrany. Program Replicator například vznikl právě s cílem rychle rozšířit výrobu relativně levných autonomních systémů a protidronových technologií. Americká armáda také postupně zavádí nové průzkumné drony a snaží se zkušenosti z Ukrajiny promítat do výcviku. Problém je jinde.

Amerika je stále armádou vytvořenou pro válku, ve které dominovaly drahé a technologicky vyspělé platformy.

Stíhačky.

Tanky.

Velké lodě.

Družice.

Přesné střely.

To všechno zůstává důležité.

Ale nad tímto světem vzniká nový svět levných, rychle vyráběných a spotřebních systémů.

A ten může změnit ekonomiku války.

Když stojí obrana miliony a útok tisíce. Jednoduchý příklad. Na jednu stranu postavíte velmi drahý obrněný systém. Jeho ochranu doplníte senzory, rušením, protiletadlovými prostředky a další technikou. Na druhou stranu může protivník poslat levný dron.

A když první dron sestřelíte, pošle druhý.

Potom třetí.

Potom desátý.

A potom stovku.

To není jen technologický problém.

Je to ekonomický průšvih.

NATO se stále více zabývá otázkou, jak zabránit tomu, aby obrana proti levným dronům nebyla násobně dražší než samotný útok. Analýzy zkušeností z Ukrajiny upozorňují právě na tuto „salvovou“ ekonomiku: masové používání levných dronů může postupně vyčerpat obranné kapacity založené na drahých prostředcích.

A to je možná jedna z nejdůležitějších lekcí současné války.

Ukrajina se stala laboratoří moderní války

Ukrajina dnes není pouze zemí, která potřebuje západní vojenskou pomoc.

Je také jednou z největších laboratoří vojenských technologií na světě (tvrdím od r. 2015).

Každý měsíc se tam mění konstrukce dronů, software, způsob jejich řízení, taktika nasazení i prostředky elektronického boje.

Co fungovalo před půl rokem, nemusí fungovat dnes.

Ukrajinská obranná výroba podle ukrajinských údajů dokáže v roce 2026 vyrábět miliony FPV dronů ročně; Národní rada bezpečnosti a obrany Ukrajiny uvádí kapacitu přes osm milionů FPV dronů ročně a více než 160 výrobců. Je třeba dodat, že jde o údaj ukrajinské strany, nikoli nezávisle ověřený západní odhad.

Reuters letos uvedl, že Pentagon očekává, že americká výroba malých FPV dronů bude v roce 2026 stále výrazně za ukrajinskou produkcí – a že Spojené státy se snaží tento rozdíl rychle dohnat. Ukrajina, která sama bojuje o přežití, dnes v některých oblastech dronové války učí Spojené státy. To je něco, co by ještě před pěti lety znělo téměř absurdně.

A teď to nejdůležitější: co to znamená pro Evropu?

Pro Evropu je tato zkušenost ještě důležitější než pro Spojené státy.

Proč?

Protože evropské armády mají menší zásoby techniky, menší průmyslovou základnu a v mnoha případech také méně zkušeností s rozsáhlou moderní válkou.

Pokud by v Evropě vypukl konflikt podobný tomu na Ukrajině, nestačilo by mít několik desítek špičkových systémů protivzdušné obrany.

Potřebovali bychom tisíce a možná miliony levných senzorů, dronů, interceptorů, rušiček a dalších prostředků, které lze rychle vyrábět a ztrácet.

A především potřebujeme vojáky, kteří s nimi umějí pracovat.

To není problém, který vyřeší jeden nový evropský tank.

Je to změna celého vojenského myšlení.

Tank tedy neumírá. Ale mění se jeho role

Často slyšíme, že drony znamenají konec tanků. Já si to nemyslím.

Stejně jako kulomet neznamenal konec pěchoty a letadlo neznamenalo konec pozemní armády. Tank pouze přestává být izolovaným králem bojiště. Musí být součástí širšího systému.

Musí mít vlastní průzkum.

Musí být propojený s drony.

Musí mít elektronickou ochranu.

Musí být schopen rychle měnit pozici.

A především musí být chráněn před tím, aby se stal snadno nalezitelným bodem na digitální mapě protivníka.

Stejná věc platí pro velitelská stanoviště, logistické sklady, dělostřelectvo i pěchotu.

Američané ve skutečnosti dostali dobrou lekci

Přes všechnu kritiku bych proto výsledek Combined Resolve neinterpretoval jako americkou katastrofu. Naopak.

Smyslem vojenského cvičení je prohrát nanečisto, aby člověk nemusel prohrát ve skutečné válce. A právě proto je dobře, že se ukrajinské jednotky dostaly proti americkým. Američané zjistili, co funguje a co ne.

Podle informací WSJ se americké jednotky v průběhu cvičení začaly přizpůsobovat – více se rozptylovaly, zlepšovaly maskování a využívaly elektronický boj. To je přesně to, co má cvičení přinést. Horší by bylo, kdyby k podobnému zjištění došlo až na skutečném bojišti.

Největší lekce z Ukrajiny není „kupte více dronů“

Je mnohem nepříjemnější.

Armáda musí být schopná měnit se během války.

Ukrajina měla v roce 2022 úplně jiné dronové schopnosti než dnes. Rusko také. A totéž platí pro elektronický boj, průzkum, umělou inteligenci nebo protidronovou obranu.

Vojenský systém, který potřebuje pět let na zavedení nové technologie, může být v konfliktu s protivníkem, který svou taktiku mění každých několik měsíců, zoufale pomalý.

To je možná největší problém, před kterým dnes stojí NATO.

Ne technologie.

Rychlost adaptace.

Zpráva o tom, že ukrajinští operátoři „rozdrtili“ americkou obrněnou brigádu, je především varováním. Neříká, že americká armáda neumí bojovat. Neříká ani, že tanky nebo tradiční vojenské technologie ztratily význam. Říká něco jiného.

Na moderním bojišti už nestačí být silnější. Musíte být také hůře viditelní, rychlejší a schopní reagovat na protivníka, který může vyrábět své zbraně ve statisících až milionech kusů.

Ukrajina se v tomto směru stala velmi cenným učitelem.

A Spojené státy, stejně jako Evropa, mají nyní dvě možnosti.

Mohou se na zkušenosti z Ukrajiny dívat jako na specifikum jedné války.

Nebo pochopit, že se před jejich očima mění samotná ekonomika a logika válčení.

Protože až příště na evropském cvičišti vyjede obrněná kolona, nemusí být největším nebezpečím nepřátelský tank. Může to být malý dron, který ji vidí dříve, než ona vůbec tuší, že byla nalezena. A právě v tom spočívá skutečná lekce z Ukrajiny.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO

Sedm nových juniorních diplomatů posílí řady Ministerstva zahraničních věcí. Osvědčení o absolvování programu základní diplomatické přípravy na Diplomatické akademii MZV jim 11. srpna 2026 předal státní tajemník Černínského paláce Miloslav Stašek.

Frekventanti během pětiměsíčního programu prošli sérií přednášek, diskusí, simulačních cvičení, návštěv institucí, setkání s významnými hosty a dalších aktivit, jež je připravily na povolání diplomatů teoreticky i prakticky. Úspěšným složením závěrečných zkoušek získali kvalifikaci k výkonu zahraniční služby v ústředí i na českých zastupitelských úřadech v zahraničí.

V příštím roce si Diplomatická akademie MZV připomene 30 let od zahájení systematické diplomatické přípravy v České republice. Již tradičně nese každý ročník jméno významné osobnosti české diplomacie. Tento ročník byl pojmenován na počest Jaroslava Šedivého, bývalého ministra zahraničních věcí, diplomata, spisovatele a historika, který zasvětil celý svůj život zahraniční politice. Zastával mimo jiné funkci velvyslance ve Francii a ve Švýcarsku, významně se zasloužil o odchod sovětských vojsk z Československa nebo o vstup České republiky do NATO.

Podrobnější informace o dalším výběrovém řízení, včetně harmonogramu a odpovědí na nejčastěji kladené otázky, budou brzy k dispozici na webu Ministerstva zahraničních věcí.

Zdroj: MZV ČR

Evropa v posledních měsících čelí stále většímu počtu ruských provokací. Nejde přitom o otevřenou vojenskou agresi, ale o sérii kroků, které se pohybují na hraně mezinárodního práva. Sabotáže kritické infrastruktury, kybernetické útoky, rušení signálu GPS, narušování vzdušného prostoru, špionáž či informační operace. Každý jednotlivý incident může působit jako izolovaná událost. Dohromady ale vytvářejí obraz systematické hybridní kampaně, jejímž cílem je testovat odolnost evropských států i samotného NATO.

Právě v tom spočívá největší problém. NATO bylo založeno jako obranná aliance proti klasickému vojenskému útoku. Současné hrozby jsou ale mnohem složitější. Pokud někdo poškodí podmořský kabel, zaútočí na energetickou síť nebo naruší leteckou dopravu pomocí rušení GPS, jen velmi obtížně lze určit okamžik, kdy už jde o útok, který by měl aktivovat článek 5 Washingtonské smlouvy. A právě této nejistoty Moskva podle řady bezpečnostních analytiků využívá.

Rusko tím sleduje několik cílů současně. Testuje rychlost rozhodování evropských vlád, ochotu spojenců postupovat jednotně a také reakci veřejnosti. Hybridní operace jsou navíc relativně levné, obtížně prokazatelné a umožňují vyvíjet tlak, aniž by hrozila okamžitá vojenská odveta.

Z východního pohledu nejde o náhodné incidenty. Jde o dlouhodobou strategii, která má postupně oslabovat důvěru občanů ve schopnost států zajistit bezpečnost. Každý výpadek infrastruktury, každé narušení dopravy nebo kybernetický útok totiž vyvolává otázku, zda jsou evropské instituce schopné podobným hrozbám čelit.

Jak by tedy mělo NATO reagovat?

První doporučení je překvapivě jednoduché – přestat vnímat jednotlivé incidenty odděleně (psal jsem o tom minule). Hybridní útoky je potřeba hodnotit jako součást jedné dlouhodobé kampaně, nikoliv jako izolované události.

Stejně důležité je posílit ochranu kritické infrastruktury. Elektrické sítě, datová centra, podmořské kabely, satelitní komunikace nebo logistické uzly dnes představují stejně důležité cíle jako vojenské základny. Moderní konflikt totiž stále častěji začíná útokem na fungování společnosti, nikoliv na její armádu.

Další oblastí je sdílení zpravodajských informací. Hybridní operace často zasahují několik států současně a pouze rychlá výměna informací umožňuje odhalit jejich skutečný rozsah. NATO proto v posledních letech výrazně posiluje spolupráci v oblasti zpravodajství, kybernetické obrany i ochrany východního křídla Aliance.

Neméně důležitá je schopnost rychle připsat odpovědnost. Pokud není pachatel jednoznačně označen, zůstává prostor pro dezinformace a popírání odpovědnosti. Právě proto se stále častěji hovoří o potřebě společného evropského mechanismu pro vyšetřování hybridních útoků.

Zásadní je ale i psychologický rozměr celé situace. Cílem podobných provokací totiž nemusí být způsobit rozsáhlé škody. Mnohem důležitější může být vyvolání nejistoty, strachu a pocitu, že stát situaci nezvládá. Pokud se podaří oslabit důvěru veřejnosti v instituce, dosahuje protivník svého cíle i bez výstřelu.

Právě proto by Evropa neměla reagovat přehnaně ani podléhat panice. Na druhou stranu by bylo stejně nebezpečné podobné incidenty bagatelizovat. Největší výzvou pro NATO dnes není jen odradit protivníka vojenskou silou, ale také ukázat, že Aliance dokáže reagovat na konflikty, které se odehrávají v šedé zóně mezi mírem a válkou.

Možná právě zde se rozhodne o budoucnosti evropské bezpečnosti. Ne na frontové linii, ale v kyberprostoru, u energetických sítí, podmořských kabelů nebo satelitní navigace. Moderní konflikt totiž stále méně připomíná klasickou válku – a stále více boj o odolnost celé společnosti.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO

Státním tajemníkem Ministerstva zahraničních věcí České republiky se dnes, 1. srpna 2026, stal Miloslav Stašek. Do Černínského paláce se vrací po čtyřech letech, během nichž působil jako český velvyslanec ve Spojených státech amerických.

„Velvyslanec Stašek patří k nejzkušenějším českým diplomatům a prostředí ministerstva důvěrně zná. Intenzivně s ním komunikuji prakticky od svého příchodu na MZV a jsem si jist, že skvěle naváže na kvalitní práci svého předchůdce,” uvedl ministr zahraničních věcí Petr Macinka.

Miloslav Stašek působí v české zahraniční službě od roku 1998. Za svou diplomatickou kariéru zastával řadu vedoucích pozic v ústředí i v zahraničí. Působil v Saúdské Arábii a v Kuvajtu, následně vedl odbor Blízkého východu a Afriky. Jako velvyslanec sloužil v Egyptě, v Indii a ve Spojených státech amerických.

V Černínském paláci vedl také Odbor ekonomické diplomacie, působil jako náměstek ministra zahraničních věcí a v letech 2017–2022 již zastával funkci státního tajemníka MZV.

Zdroj: MZV ČR

Události posledních dnů ukazují, že válka na Ukrajině se stále více přesouvá za hranice klasického bojiště. Ukrajinský útok na lodě převážející náklad spojený s Íránem, následné výhrůžky Teheránu odvetou, plánované zapojení ukrajinských výrobců dronů do amerických programů a čínské sankce proti evropským obranným firmám nejsou izolované události. Každá z nich ukazuje jinou část stejného procesu – boj o technologickou převahu, výrobní kapacity a kontrolu nad strategickými dodavatelskými řetězci.

Ukrajinský zásah proti lodím s íránským nákladem je významný především proto, že ukazuje ochotu Kyjeva zasahovat nejen samotné ruské jednotky, ale i širší síť, která umožňuje Moskvě pokračovat ve válce. Pokud se potvrdí, že přepravovaný materiál měl vojenský charakter nebo byl určen pro podporu ruského válečného úsilí, jde z ukrajinského pohledu o logický krok.

Moderní válka se totiž nerozhoduje pouze na frontové linii. Rozhoduje se také v přístavech, skladech a přepravních trasách. Armáda může mít vojáky i techniku, ale bez stabilního přísunu munice, náhradních dílů a nových systémů není schopná vést dlouhodobý konflikt.

Právě proto je Írán v této situaci důležitý. Teherán už není pouze politickým partnerem Moskvy, ale stal se významným článkem ruského vojenského systému. Dodávky bezpilotních prostředků, zkušenosti s levnými údernými systémy a spolupráce v oblasti obranných technologií umožnily Rusku rozšířit možnosti vedení války.

Reakce Íránu proto není překvapivá. Teherán musí ukázat, že útoky proti jeho zájmům nezůstanou bez odpovědi. Přímá vojenská konfrontace s Ukrajinou ale není pravděpodobným scénářem. Pro Írán by znamenala otevření dalšího prostoru konfliktu v době, kdy řeší vlastní bezpečnostní problémy v regionu. Pravděpodobnější jsou nepřímé kroky – posílení spolupráce s Ruskem, další dodávky technologií nebo využití kybernetických a zpravodajských nástrojů.

Současně se ale odehrává druhý proces, který může mít dlouhodobě ještě větší význam. Ukrajina se z příjemce západní vojenské pomoci postupně mění v zemi, která nabízí vlastní zkušenosti a technologie.

Nejvýraznějším příkladem jsou drony. Válka na Ukrajině se stala největším praktickým testem bezpilotních systémů v historii. Ukrajinské firmy vyvíjejí a upravují technologie přímo podle zkušeností z bojového prostředí. To vytváří know-how, které je pro armády po celém světě mimořádně cenné.

Právě proto je důležité zapojení ukrajinských výrobců dronů do amerických programů. Spojené státy tím nezískávají pouze nové dodavatele, ale především přístup ke zkušenostem z konfliktu, který ukazuje podobu budoucího válčení. Ukrajina se tak postupně posouvá z role země, která potřebuje pomoc, do role technologického partnera.

Tento vývoj má přímý dopad i na širší soupeření mezi Západem a státy podporujícími Rusko. Moskva se snaží využívat spolupráce s Íránem a dalšími partnery k udržení své vojenské kapacity. Západ naopak hledá způsoby, jak využít ukrajinské zkušenosti k modernizaci vlastních ozbrojených sil.

Do stejného obrazu zapadají i čínské sankce proti evropským firmám, mezi které se dostala také Tatra Trucks. Samotná společnost uvedla, že opatření na její fungování nemá praktický dopad, protože není závislá na čínských komponentech ani technologiích, kterých se omezení týká. Z pohledu firmy tedy nejde o zásadní ekonomický problém.

Význam tohoto kroku je ale především politický. Čína tím ukazuje, že evropský obranný průmysl začíná vnímat jako součást širšího geopolitického střetu. Nejde pouze o jednu konkrétní společnost. Jde o signál, že firmy vyrábějící vojenskou techniku, logistická vozidla nebo technologie využitelné v obraně se stávají součástí strategické soutěže mezi státy.

Tím se mění i samotné pojetí bezpečnosti. Dříve byly obranné schopnosti spojovány především s armádami a zbraňovými systémy. Dnes se do centra dostávají také továrny, vývojová centra, dodavatelé elektroniky, výrobci dronů a schopnost rychle reagovat na zkušenosti z bojiště.

Právě zde se jednotlivé události propojují. Ukrajina se snaží narušovat ruské zásobovací kanály včetně těch, které vedou přes partnerské země. Írán se stává aktivnější součástí ruského válečného systému. Spojené státy se snaží využít ukrajinské zkušenosti pro vlastní obranný rozvoj. Čína využívá ekonomické nástroje k vysílání politických signálů směrem k Evropě.

Nejde tedy o spojení dvou válek do jednoho konfliktu. Přesnější je říci, že vzniká propojený bezpečnostní prostor, kde se jednotlivé krize vzájemně ovlivňují.

Budoucnost nebude rozhodovat pouze počet tanků nebo raket. Stále důležitější bude schopnost vyrábět ve velkém, rychle inovovat a propojit vojenské zkušenosti s technologickým vývojem. Ukrajina, Rusko, Írán, Čína i západní státy dnes testují různé modely budoucího způsobu vedení konfliktů.

A právě proto mají události kolem íránského nákladu, ukrajinských dronů a čínských sankcí větší význam, než se může na první pohled zdát. Nejsou to samostatné zprávy. Jsou to jednotlivé projevy jednoho širšího posunu, ve kterém se bezpečnost, technologie a ekonomika stávají jedním propojeným bojištěm.

PhDr. Lukáš Šeršeň
Bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO

Už na první pohled bylo zřejmé, že nepůjde o další běžný summit. Ve skutečnosti jednání hlav států a vlád v Ankaře naznačilo, že NATO vstupuje do nové etapy. Už nejde jen o společnou obranu proti Rusku nebo pokračující podporu Ukrajiny. Aliance se začíná měnit také ekonomicky a průmyslově – a jedním z nejzajímavějších momentů bylo oznámení amerického prezidenta Donalda Trumpa o možné licenci na výrobu střel pro systémy Patriot na Ukrajině.

Trump po jednání uvedl, že Spojené státy jsou připraveny poskytnout Ukrajině licenci na výrobu střel Patriot. Současně připustil, že finální dohoda bude ještě záviset na jednání s americkými výrobci. Samotné prohlášení však okamžitě vyvolalo pozornost bezpečnostních analytiků. Nejde totiž jen o další vojenskou pomoc Kyjevu, ale o krok, který může změnit fungování evropské obrany na dlouhá léta.

Na první pohled by se nabízelo, aby podobnou licenci získala některá z velkých evropských zemí nebo společný evropský obranný program. Trump ale zvolil jinou cestu. Z pohledu strategického řízení jde o velmi zajímavý tah. Ukrajina dnes disponuje jedním z nejrychleji se rozvíjejících obranných průmyslů na světě. Válečné podmínky ji přinutily zrychlit vývoj, výrobu i zavádění nových technologií způsobem, kterému evropské státy zatím jen obtížně konkurují.

Jakmile by se na Ukrajině začaly vyrábět střely Patriot, šlo by o jeden z nejcennějších vojenských objektů v zemi. Rusko by se jej pravděpodobně pokusilo zničit raketami, drony nebo sabotáží. Výroba by proto musela být rozptýlená, částečně podzemní nebo silně chráněná protivzdušnou obranou. A současně by výrobní závody byly atraktivním cílem také pro kybernetické útoky, průmyslovou špionáž i infiltrace agentů. Ochrana know-how by byla mimořádně náročná.

Pokud by se výroba střel Patriot skutečně rozběhla právě na Ukrajině, nevznikla by jen další továrna. Moskva by pravděpodobně označila výrobu Patriotů na Ukrajině za další důkaz přímého zapojení USA do války. Z vojenského hlediska by to sice mnoho nezměnilo – Západ už Ukrajině dodává Patrioty i další zbraně – ale v informační válce by Kreml tento krok pravděpodobně využil k posílení své propagandy.

Ale mohlo by vzniknout nové evropské centrum protivzdušné obrany. Ukrajina by po skončení války nebyla pouze příjemcem pomoci, ale mohla by se stát významným dodavatelem moderních obranných technologií pro evropské spojence. Spojené státy by si zároveň ponechaly kontrolu nad technologií i licencemi, zatímco Evropa by získala další výrobní kapacity bez nutnosti budovat celý systém od začátku (pokud by se v budoucnu změnila americká administrativa nebo politická situace v Evropě, může dojít samozřejmě ke změně licenčních podmínek nebo omezení výroby. Výrobní kapacity jsou závislé na politických rozhodnutích). Vznik takového výrobního centra by zároveň vytvořil nový strategický závazek Washingtonu vůči Ukrajině. Jakmile by se americká technologie a výroba staly součástí ukrajinského obranného průmyslu, nebyla by bezpečnost těchto kapacit pouze ukrajinskou otázkou, ale také otázkou amerického strategického zájmu. Tento krok zároveň dobře zapadá do širšího obrazu letošního summitu. Hlavním tématem totiž nebyla jen Ukrajina, ale budoucnost celé Aliance. Prezidenti a premiéři všech členských států znovu potvrdili platnost článku 5 Washingtonské smlouvy – tedy závazku, že útok proti jednomu členskému státu je útokem proti všem. Současně ale zazněl i jasný požadavek, aby evropské státy převzaly mnohem větší odpovědnost za vlastní obranu.

Donald Trump dal evropským partnerům najevo, že Spojené státy nehodlají z NATO ustupovat, očekávají však, že Evropa bude více investovat do své bezpečnosti, posílí vlastní armády a výrazně rozšíří výrobu zbraní, munice i protivzdušných systémů. Místo dlouholeté závislosti na amerických kapacitách má vzniknout vyváženější partnerství, ve kterém evropské státy ponesou větší díl odpovědnosti.

Důležitým signálem summitu bylo také to, že NATO se snaží vyslat jednotný vzkaz nejen směrem k Moskvě, ale i dovnitř vlastní organizace. Po období nejistoty kolem budoucí role Spojených států v Alianci bylo klíčové ukázat, že transatlantická vazba zůstává zachována, i když se mění rozdělení odpovědnosti.

Možná nejméně nápadným, ale o to důležitějším výsledkem summitu je právě důraz na obranný průmysl. Moderní válka na Ukrajině ukázala, že o úspěchu nerozhodují jen vojáci na frontě, ale také schopnost vyrábět dostatek munice, raket, dronů a systémů protivzdušné obrany. NATO proto stále více řeší nejen vojenské plánování, ale i výrobní kapacity členských států a jejich schopnost rychle reagovat na krizové situace.

Do této strategie zapadá i případná výroba Patriotů na Ukrajině. Z pohledu Spojených států jde o možnost rozšířit výrobní základnu, aniž by ztratily kontrolu nad klíčovou technologií. Pro Evropu by to znamenalo rychlejší dostupnost střel i servisních kapacit. A pro samotnou Ukrajinu by šlo o obrovský impuls pro poválečnou obnovu a budování moderního obranného průmyslu.

Pokud se tento plán podaří uskutečnit, nebude se na summit v Ankaře vzpomínat jen kvůli politickým prohlášením. Mohl by být vnímán jako okamžik, kdy se NATO začalo měnit z klasické vojenské aliance také v propojený obranně-průmyslový celek. Evropa dostala jasný signál, že musí převzít větší odpovědnost za svou bezpečnost, a Ukrajina může získat zcela novou roli – nikoli jen jako stát, který potřebuje pomoc, ale jako budoucí partner, jenž bude evropskou bezpečnost aktivně spoluvytvářet.

Právě to může být největší odkaz summitu. Nejen společná obrana proti současným hrozbám, ale vznik nové bezpečnostní architektury, ve které budou Spojené státy technologickým lídrem, Evropa ponese větší odpovědnost za vlastní obranu a Ukrajina se stane jedním z klíčových pilířů evropského obranného průmyslu.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO

Neformální večeří vyvrcholil první den summitu NATO. Na něm Česko reprezentují jak premiér Andrej Babiš (ANO), který je oficiálním vedoucím delegace, tak prezident Petr Pavel. Oba se během dne potkali například s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem. Podívejte se na dosavadní průběh summitu v Ankaře.

První den summitu vyvrcholil neformální večeří. Během recepce v prezidentském komplexu v Ankaře se vyfotili státníci se svými manželi a manželkami, kteří se zúčastnili 36. summitu NATO. V čele stojí turecký prezident Erdogan, vedle něj například americký prezident Donald Trump či francouzský prezident Emmanuel Macron. V první řadě je také italská premiérka Giorgia Meloniová či německý kancléř Friedrich Merz.

Už předtím měli jak premiér Babiš, tak prezident Pavel svůj program. Oba na sociálních sítích sdíleli například fotku ze setkání s šéfem NATO Markem Ruttem. Premiéra Babiše doprovází v Ankaře také manželka Monika, která jej rovněž doprovodila i na neformální večeři. Prezident Pavel vyrazil na recepci sám. Pavel byl na summit doakreditován až poté, co si to vymohl přes Ústavní soud, vláda dala opakovaně najevo, že s jeho účastí nesouhlasí. Delegace se tak v Ankaře míjí, i na večeři vyrazili oba státníci samostatně.

Obě části delegace by měly zasednout za stejnou stranu stolu alespoň ve středu, kdy se koná samotné jednání Severoatlantické rady ve formátu šéfů států a vlád. Premiér Babiš řekl, že pronese svůj pětiminutový projev, ve kterém by se měl dotknout i otázky navyšování obranných výdajů. Z Ankary poté prezident a premiér zpět do ČR odletí stejně, jako přiletěli, tedy dvěma různými letadly.

Turecký prezident Erdogan odpoledne oficiálně už na letišti přivítal amerického prezidenta Donalda Trumpa. Ten po příletu a po bilaterálním jednání ostře kritizoval partnery z NATO kvůli jejich přístupu k Íránu. „Nezacházeli s námi dobře. Ani jsem jejich pomoc nechtěl, protože sami řekli, že tam nebudou. Do NATO jsme investovali biliony dolarů, abychom chránili evropské země a další. Zkoušel jsem je (členské státy), zkoušel jsem, jestli by tam pro nás byli, nebo ne. Protože už dlouho říkám, že my jim pomáháme, ale nejsem si jistý, jestli by tam oni byli pro nás,“ uvedl Trump.

Zdroj Echo24.cz

Na Pražském hradě dnes prezident republiky jmenoval s účinností od 1. července 2026 generálporučíka Miroslava Hlaváče náčelníkem Generálního štábu Armády České republiky. Na jmenování navázal slavnostní ceremoniál u Národního památníku na Vítkově, kde nový náčelník symbolicky převzal velení od armádního generála Karla Řehky. Ke stejnému datu dochází také k dalším změnám ve velení Armády České republiky. Prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu Armády České republiky se stane generálmajor Petr Čepelka, kterého ve funkci velitele Vzdušných sil AČR vystřídá brigádní generál Petr Tománek.

Ke změně ve velení Armády České republiky dochází v době, kdy česká armáda prochází největší proměnou od svého vzniku. V uplynulých letech byla přijata rozhodnutí, která budou určovat její podobu na další desetiletí. Nadcházející období bude rozhodovat o tom, jak rychle se je podaří proměnit ve skutečné vojenské schopnosti, připravené jednotky a moderní armádu schopnou reagovat na bezpečnostní výzvy současného světa.

Armádní generál Karel Řehka stál v čele Armády České republiky v období, které zásadně změnilo pohled na obranu státu i bezpečnost Evropy. Pod jeho velením byly zahájeny největší modernizační projekty novodobé historie a byly přijaty nové alianční cíle výstavby schopností (Capability Targets). Významně přispěl také k tomu, že se otázka obrany znovu stala součástí veřejné debaty. „Dámy a pánové, loučím se s Armádou České republiky. Před třiceti sedmi lety jsem poprvé oblékl uniformu jako žák vojenského gymnázia. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou zastávat nejvyšší funkci v naší armádě. Služba vojáka pro mě byla celoživotním posláním, absolutním závazkem a zároveň obrovským privilegiem. Jsem nesmírně rád, že jsem mohl této zemi sloužit,“ řekl končící armádní generál Karel Řehka během slavnostní ceremonie.

„Pane generále, Karle, dovol mi, abych ti osobně poděkoval za tvoje vedení armády v období, které bylo z hlediska bezpečnosti mimořádně náročné. Dokázal jsi jasně pojmenovávat rizika a výzvy, kterým čelíme, a nastavit směr dalšího rozvoje,“ řekl při slavnostním předání funkce generálporučík Miroslav Hlaváč.

Generálporučík Miroslav Hlaváč přebírá velení v okamžiku, kdy se bude o budoucí síle Armády České republiky rozhodovat především schopností převést strategická rozhodnutí do každodenní reality. Prioritou bude dokončení klíčových modernizačních projektů, rozvoj schopností protivzdušné obrany, výstavba těžké brigády, zavádění nových technologií, modernizace systému velení a řízení i další zvyšování připravenosti armády.

Ve svém prvním vystoupení ve funkci zdůraznil, že rozhodující předností armády nejsou pouze nové zbraňové systémy, ale především lidé. „Technika je nezbytná, ale skutečnou sílu armády vždy tvoří člověk. Bez odhodlaných, motivovaných a dobře připravených lidí nebude armáda nikdy skutečně bojeschopná,“ uvedl generálporučík Miroslav Hlaváč.

Slavnostního předání funkce se zúčastnili prezident republiky, ministr obrany, nejvyšší ústavní činitelé, bývalí náčelníci generálního štábu, představitelé bezpečnostních sborů, zahraniční hosté i další významní představitelé veřejného života.

Předání funkce náčelníka Generálního štábu je přirozenou součástí kontinuity velení ozbrojených sil. Strategické směřování Armády České republiky však zůstává stejné – budovat moderní, připravenou a důvěryhodnou armádu schopnou bránit Českou republiku a společně se spojenci přispívat k bezpečnosti euroatlantického prostoru.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Dne 29. 6. slavíme svátek svatých apoštolských knížat Petra a Pavla, vůdčích postav raného křesťanství.

Sv. Petr – skála církve,
sv. Pavel – učitel církve.

Ctěme křesťanské kořeny a hodnotový odkaz našeho civilizačního okruhu.

Níže podepsaný se osobně zúčastnil slavnostní bohoslužby konané v bazilice sv. Patra a Pavla na Vyšehradě v rámci Královské kolegiátní kapituly Vyšehrad.

Tento chrám i kapitula byly založeny prvním českým králem Vratislavem II. v letech 1070 – 1080 a celý vyšehradský komplex je národní kulturní památkou.

Pavel Bílek
prezident a generál ČAKO

Ukrajinský Cherson už dlouhé měsíce žije pod neustálou hrozbou dronových útoků. To, co bylo ještě před několika lety považováno za technologii budoucnosti, se zde stalo každodenní realitou. Právě zkušenosti obyvatel i obránců města dnes mohou být cennou inspirací pro evropské státy, které se stále více připravují na nové bezpečnostní hrozby.

První a možná nejdůležitější doporučení zní: nespoléhat jen na klasickou protivzdušnou obranu. Malé drony často létají nízko a dokážou uniknout běžným radarům. Účinná obrana proto musí kombinovat moderní senzory, elektronické rušení i rychlou reakci bezpečnostních složek.

Stejně důležitá je ochrana kritické infrastruktury. Elektrárny, nemocnice, mosty nebo rozvodny patří mezi nejčastější cíle útoků. Podle ukrajinských zkušeností je lepší investovat do prevence a zabezpečení než později řešit rozsáhlé škody.

Další lekcí je příprava samotných obyvatel. Cherson ukazuje, že drony mohou ohrožovat nejen vojenské cíle, ale i běžný život ve městech. Funkční varovné systémy, krizové plány a dobře připravené záchranné složky mohou výrazně snížit počet obětí.

Ukrajinci zároveň doporučují evropským armádám co nejvíce využívat zkušenosti z reálného bojiště. Válka přinesla poznatky, které žádné cvičení nedokáže plně nahradit, a právě jejich sdílení může Evropě ušetřit drahocenný čas.

Posledním doporučením je rychle investovat do vývoje vlastních dronů i systémů proti nim. Moderní konflikty totiž ukazují, že technologická převaha se dnes měří nejen počtem tanků nebo letadel, ale především schopností rychle reagovat na stále chytřejší bezpilotní prostředky.

Zkušenosti z Chersonu jsou tvrdě vykoupené dlouhými měsíci války. Právě proto jim dnes evropské státy věnují stále větší pozornost. To, co se Ukrajinci naučili za cenu vlastních životů, může jednou pomoci ochránit i obyvatele dalších evropských měst.

PhDr. Lukáš Šeršeň

Poradce prezidenta ČAKO

Praha schválila návrat pomníku maršála Josefa Václava Radeckého na Malostranské náměstí. Po více než sto letech se uzavírá spor o jednu z nejvýznamnějších osobností českých dějin.

Existují okamžiky, kdy se nevrací jen pomník. Vrací se také historická paměť, zdravý rozum a schopnost společnosti podívat se na vlastní dějiny bez ideologických předsudků. Rozhodnutí Zastupitelstva hlavního města Prahy navrátit pomník maršála Josefa Václava Radeckého z Radče na Malostranské náměstí je právě takovým okamžikem.

Po více než sto letech od odstranění monumentu v revoluční atmosféře roku 1919 se Praha rozhodla napravit jednu z největších kulturních a historických křivd, které byly na české historii spáchány. Pomník nevznikl jako oslava cizí moci. Byl postaven Pražany jednomu z nejslavnějších rodáků českých zemí, vojevůdci, který se stal symbolem vojenské cti, osobní statečnosti a služby státu.

Rozhodnutí zastupitelstva je výsledkem dlouhé práce mnoha jednotlivců, historiků, publicistů, spolků i politiků. V posledních patnácti letech se otázka návratu pomníku stala jedním z nejviditelnějších symbolů zápasu o spravedlivější pohled na české dějiny. Vznikaly odborné studie, veřejné petice, přednášky, vzpomínkové akce i novinové články. Především však postupně mizel strach z historické pravdy.

Velkou zásluhu na úspěchu návrhu měli jeho předkladatelé a podporovatelé v pražském zastupitelstvu, zejména zastupitelka Mariana Čapková a zastupitelé Jiří Pospíšil, Jan Wolf a Tomáš Slabihoudek, kteří během jednání přesvědčivě obhajovali význam návratu pomníku pro historickou paměť hlavního města.

Příznačné je, že zastupitelstvo schválilo návrat pomníku mimořádně přesvědčivou většinou. Pro návrh hlasovalo 41 zastupitelů, proti byli pouze čtyři a pět se zdrželo. Takto jednoznačný výsledek ukazuje, že spor již dávno není střetem mezi příznivci a odpůrci monarchie. Stal se otázkou respektu k vlastní historii. Výsledek tak ukázal, že podpora návratu maršála Radeckého překročila tradiční politické hranice a spojila zastupitele různých názorových proudů.

Maršál Josef Václav Radecký z Radče patří mezi nejvýznamnější osobnosti českých dějin 19. století. Narodil se v české šlechtické rodině a během dlouhé vojenské kariéry se stal jedním z nejúspěšnějších vojevůdců své doby. Jeho vítězství u Custozzy a Novary mu zajistila evropskou proslulost a respekt protivníků. Přesto byl po vzniku republiky odsunut na okraj veřejného prostoru především proto, že nezapadal do nově budovaného národního mýtu.

Ve skutečnosti však Radecký představuje něco, co je dnes opět aktuální. Věrnost službě, profesionalitu, odpovědnost a schopnost obětovat osobní zájmy ve prospěch vyššího celku. Hodnoty, které nejsou ani rakouské, ani české. Jsou univerzální.

Odstranění pomníku v roce 1919 nebylo výsledkem odborné historické debaty. Bylo důsledkem revolučních emocí a snahy symbolicky přerušit vazby s habsburskou monarchií. Již tehdy však existovali lidé, kteří proti odstranění protestovali a požadovali jeho zachování. Jejich hlas zůstal nevyslyšen. Pomník byl uložen v Lapidáriu Národního muzea a postupně mizel z povědomí veřejnosti.

Dnešní rozhodnutí proto neznamená návrat do minulosti. Nejde o obnovu monarchie ani o nostalgii po Rakousku-Uhersku. Jde o něco podstatnějšího. O schopnost moderní společnosti přijmout vlastní dějiny v jejich úplnosti. Se všemi jejich úspěchy, rozpory i paradoxy.

Praha tímto hlasováním vyslala důležitý signál. Ukázala, že se již nemusí bát osobností, které byly desítky let ideologicky zkreslovány. Ukázala, že historická velikost může být uznána bez ohledu na politické módní trendy. Ukázala, že česká společnost postupně dospívá k vyrovnanějšímu pohledu na svou minulost.

Pro mnohé z těch, kteří za návrat pomníku bojovali celé roky, je dnešní den zadostiučiněním. Je také vyvrcholením úsilí, které navázalo na starší snahy o obnovu pomníku sahající až do roku 1922, bylo znovu oživeno historiky po roce 1992 a v posledních patnácti letech získalo novou dynamiku díky aktivitám občanských iniciativ, historiků a vojenskohistorických spolků. Pro historiky představuje vítězství argumentů nad předsudky. Pro Prahu znamená návrat pomníku obnovení významné historické dominanty Malostranského náměstí a navrácení části jejího kulturního dědictví.

Toto rozhodnutí má však ještě hlubší význam. Nejde jen o znovuinstalování sochy na její původní místo. Jde o navrácení Josefa Václava Radeckého na místo v historické paměti národa, které mu právem náleží.

Po desetiletích ideologických sporů a zjednodušujících soudů se Josef Václav Radecký znovu stává součástí historického panteonu zemí českých. Vedle státníků, vědců, umělců a dalších osobností, které svým dílem překročily hranice své doby, zaujímá opět místo muž, jehož jméno bylo po celé Evropě synonymem vojenského génia, osobní statečnosti a oddané služby. Návrat jeho pomníku tak není jen rehabilitací jednoho monumentu. Je také obnovou historické spravedlnosti.

Autor: Martin Cikán