Ministr obrany Jaromír Zůna navštívil dvě baltské republiky, Litvu a Lotyšsko. Během dvoudenního pobytu jednal s vedením ministerstev obrany obou zemí a zavítal mezi české vojáky, kteří v rámci Mnohonárodního brigádního uskupení pomáhají s ochranou východního křídla NATO.

„Vážím si toho, co čeští vojáci díky své přítomnosti v Litvě a v Lotyšsku dělají nejen na podporu obrany východního křídla NATO, ale potažmo i pro bezpečnost České republiky a jejích obyvatel. Díky zahraničním misím navíc sbírají cenné zkušenosti, které pak mohou využít i ve službě pro naši republiku. Zároveň bylo cenné přímo od nich slyšet, jaké mají názory na fungování Armády ČR a její budoucnost,“ uvedl ministr obrany Jaromír Zůna.

Intenzivní program zahájil ve čtvrtek v Litvě na vojenské základně v Rukle, kde působí i téměř stovka příslušníků prostějovského 102. průzkumného praporu. Ministr obrany zde nejdřív uctil památku litevských i zahraničních vojáků padlých v misích a poté se zúčastnil debaty s velením mezinárodních sil. Následovalo setkání s českými vojáky, kteří mu ukázali vojenskou techniku, kterou mají v Litvě k dispozici, a popsali hlavní úkoly, které zde plní. Během více než hodinové debaty vedl s českými průzkumníky diskusi ohledně aktuálních problémů i budoucnosti Armády ČR, vysvětloval jim záměry české vlády v oblasti obrany i cíle resortu.

Poté se česká delegace přesunula do Vilniusu, kde ministr Jaromír Zůna absolvoval jednání se svým litevským protějškem Robertasem Kaunasem. Jednali spolu o obranné spolupráci, v jejímž rámci působí čeští vojáci v Litvě, aktuálních hrozbách a nutnosti posilování vojenských kapacit včetně protivzdušné obrany. Oba ministři probírali také možnou českou pomoc při výcviku litevských specialistů v oblasti elektromagnetického boje, a to v především souvislosti s pořízením dvojice pasivních sledovacích systémů VERA-NG. Litevská strana poděkovala za přítomnost českých vojáků a vyjádřila naději, že jejich mise bude pokračovat i v příštích letech. Pracovní den ukončil ministr Zůna na české ambasádě ve Vilniusu, kde jednal s českým velvyslancem (a bývalým náčelníkem Generálního štábu AČR) Alešem Opatou.

V pátek ráno se česká delegace přesunula do sousedního Lotyšska, kde po příletu a přivítání českým velvyslancem v Rize Martinem Vítkem zamířila na vojenskou základnu Adaži.

Zde následovalo setkání s náměstkyní lotyšského Ministerstva obrany Liene Gatere. Také ona poděkovala za přítomnost českých vojáků – v tomto případě příslušníků 153. ženijního praporu – mezi další témata jednání patřily obranná spolupráce, současné hrozby či technologické změny na bojišti, což se aktuálně týká například využívání dronů a budování protidronové obrany.

Poté se se ministr obrany setkal s českými ženisty „v plné polní“, s nimiž vedl debatu například o výdajích na obranu, modernizaci armády a perspektivě služby v ozbrojených silách. Dvěma z nich také popřál k narozeninám, které právě slavili. Následně se delegace přesunula na velitelství základny Adaži, kde kanadští důstojníci seznámili ministra obrany s hlavními aspekty mezinárodní mise v Lotyšsku. Také došlo na setkání s několika českými vojáky i příslušníky armád dalších zemí.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Hranice mezi mírem, krizí a válkou je stále méně zřetelná, naši protivníci tomu dobře rozumějí, varuje šéf české armády Karel Řehka. Podle něj je zásadní posílit spolupráci s civilními institucemi a budovat odolnou společnost.

Česko a jeho spojenci se podle náčelníka generálního štábu Karla Řehky konečně probudili a přiznali si, že válka v Evropě je reálná možnost.

„Nacházíme se v nejtěžší bezpečnostní situaci od konce studené války. Se vším, co vím, se všemi zkušenostmi, které mám, jsem si naprosto jistý, že běžíme závod s časem, abychom se v Evropě vyhnuli tragédii,“ upozornil Řehka na zahájení alianční konference o civilně-vojenské spolupráci, kterou česká armáda spolupořádá.

Vedle budování silné armády je podle něj stejně tak důležité prohlubovat spolupráci s civilním světem. Právě na civilní infrastruktuře, jako jsou železnice nebo přístavy, jsou vojáci závislí.

„Bez fungující civilní infrastruktury selže i nejsofistikovanější vojenský plán,“ zdůraznil Řehka s tím, že jde o zásadní součást kolektivní obrany, na které je potřeba pracovat před vypuknutím krize.

Řehka ve funkci náčelníka generálního štábu končí, závazek v armádě mu končí na konci srpna. V politickém zákulisí proto finišuje výběr jeho nástupce. Z okruhu vhodných adeptů už vykrystalizovali favorité. Kromě dříve známých jmen, generálů Petra Čepelky a Václava Vlčka, je na seznamu podle zdrojů Seznam Zpráv také generál Petr Svoboda.

Rozmazaná hranice války

Zatímco dřív jsme se podle Řehky spoléhali na to, že poznáme, kdy se konflikt blíží, dnes se hranice mezi mírem, krizí a válkou stále ztenčuje a rozmazává. „Naši protivníci tomu velmi dobře rozumějí,“ varoval šéf české armády.

Válka tak už nezačíná tím, že tanky přejedou hranice, Rusko a jeho spojenci totiž podle Řehky operují pod prahem konfliktu. To znamená, že testují demokratické země a hledají jejich slabiny, zesilují nejistotu a podkopávají důvěru mezi občany a institucemi státu.

Jedinou účinnou obranou je v takové nové realitě podle náčelníka generálního štábu odolná společnost. „Pokud chceme odradit agresora, nestačí mít silné ozbrojené síly, protivníci musí vidět soudržnou společnost. Instituce, které fungují i pod tlakem. Infrastrukturu, která je chráněná a odolná. Obyvatelstvo, které je informované a připravené,“ vysvětlil Řehka.

Na těchto podmínkách závisí také nové obranné plány Severoatlantické aliance. Ty odsouhlasili prezidenti a premiéři členských států NATO před třemi lety na summitu ve Vilniusu.

Jde o nejpodrobnější návod od konce studené války, co dělat v případě útoku Ruska nebo jiného agresora. Alianční plánovači podrobně rozepsali nutné kroky na stovkách stránek a každá země má v těchto plánech své úkoly – například co má dodat pro společnou obranu, jak rychle a kam má své vojáky a techniku přesunout. Zafungovat to ale může jen v případě, že každý stát plní, k čemu se zavázal.

Právě investice do obranyschopnosti budou jedním z hlavním témat summitu NATO, který se uskuteční za tři měsíce v turecké Ankaře. Kabinet Andreje Babiše (ANO) čelí kritice za to, že v letošním rozpočtu dá na obranu méně než dvě procenta HDP.

Minulý týden do Česka přijel generální tajemník Severoatlantické aliance Mark Rutte a sešel se s Babišem.

„Domluvili jsme si, že naše týmy si vymění čísla, aby bylo jasné, jaká jsou ta procenta,“ uvedl premiér po schůzce s Ruttem. „Už jednou jsem to Donaldu Trumpovi na summitu NATO vysvětloval, že každý máme jiné HDP, ale uděláme všechno pro to, abychom závazky plnili. Naše armáda má v Alianci skvělý zvuk, naši vojáci mají skvělou reputaci, jsme na ně hrdí, velice si jich vážíme,“ zdůraznil Andrej Babiš.

Zdroj: Seznam Zprávy

Jednání mezi Spojenými státy americkými a Íránem dnes nepůsobí jako snaha o definitivní řešení, ale spíš jako udržování křehké rovnováhy. Obě strany vědí, že otevřený konflikt by byl extrémně nákladný, ale zároveň si nemohou dovolit ustoupit natolik, aby ztratily strategickou pozici. Výsledkem je dlouhodobé napětí, které se neustále posouvá, ale málokdy skutečně láme.

Aktuální vývoj to jen potvrzuje. Obě strany se sice dohodly na krátkodobém příměří, které bylo uzavřeno doslova na poslední chvíli před hrozící eskalací, ale zároveň ho obě prezentují jako vlastní vítězství.

Právě to je důležité – nejde o skutečné uklidnění situace, ale o klasický moment „pauzy mezi koly“. Příměří navíc stojí na velmi křehkých podmínkách, například otevření Hormuzský průliv pod dohledem Íránu, což samo o sobě ukazuje, že Teherán si zachovává klíčovou páku.

Klíčovým bodem zůstává jaderný program. Írán se pohybuje v šedé zóně – oficiálně neusiluje o jadernou zbraň, ale technicky se k ní postupně přibližuje. Zvlášť znepokojivý je fakt, že podle dostupných informací disponuje více než 400 kilogramy uranu obohaceného přibližně na 60 %. To je úroveň, která už je z vojenského hlediska velmi citlivá. Ještě zásadnější je ale jiná otázka: není úplně jasné, kde přesně se tento materiál nachází a v jaké je formě. Právě tahle nejistota zvyšuje napětí víc než samotná čísla.

Írán tím vytváří zvláštní typ tlaku. Nehrozí přímo, ale zároveň udržuje protivníky v nejistotě. Je to strategie, která nestojí na jednom silném kroku, ale na dlouhodobém posouvání hranic. Každé další jednání tak není ani průlomem, ani selháním, spíš dalším krokem ve hře o čas.

Do toho vstupuje i širší geopolitika. Současná situace totiž – paradoxně – vyhovuje i dalším velkým hráčům, především Čína. Pro ni je výhodné už samotné rozptýlení americké pozornosti mimo indo-pacifický prostor. Každý konflikt na Blízkém východě znamená, že se zdroje, politická energie i vojenské kapacity USA dělí mezi více směrů.

Ještě důležitější je ale jiná rovina. Probíhající napětí funguje jako „živá laboratoř“. Sledují se reálné nasazení dronů, raket, protivzdušné obrany i rozhodovací procesy pod tlakem. To všechno jsou data, která mají obrovskou hodnotu. Čína tak může analyzovat chování svých potenciálních protivníků bez toho, aby sama nesla přímé náklady konfliktu.

Zároveň se tím postupně „opotřebovávají“ zásoby – ať už jde o munici, technologie nebo politický kapitál. Každý odpálený dron, každá raketa a každé odhalené taktické rozhodnutí je zároveň ztráta i informace. A právě kombinace těchto dvou efektů je z dlouhodobého hlediska strategicky velmi cenná.

Když se na situaci podíváme v širším kontextu, je zřejmé, že nejpravděpodobnější není ani rychlá dohoda, ani velká válka. Mnohem realističtější je pokračování současného stavu – tedy řízené napětí, občasné incidenty a paralelní vyjednávání. Problém je, že takový stav není stabilní v dlouhodobém horizontu. Čím déle trvá, tím víc roste riziko chyby, špatného odhadu nebo nečekané eskalace.

Zkušenost z konfliktů, které se rozvinuly po Euromajdanu, navíc ukazuje, že moderní války často nezačínají jedním jasným momentem. Spíš se postupně „rozbíhají“, až se v určitém bodě nedají zastavit. Íránský případ má k tomuto modelu nepříjemně blízko.

Pro Evropu to není vzdálený problém. Každé napětí v regionu se promítá do cen energií, stability trhů i celkové bezpečnostní situace. Evropa přitom není hlavním aktérem, ale bude jedním z prvních, kdo pocítí důsledky případné eskalace.

Celkově tak nejde ani tak o otázku, jestli konflikt přijde, ale spíš v jaké podobě a kdy. Írán dnes hraje dlouhou hru, ve které kombinuje technologický pokrok, geopolitickou polohu i psychologický tlak. A právě ta kombinace – včetně nejasností kolem jaderného materiálu, křehkých příměří a tichého sledování ze strany dalších velmocí – z něj dělá jedno z nejméně předvídatelných bezpečnostních témat současnosti.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO

Americký prezident Donald Trump a Írán odsouhlasili pákistánský návrh na dvoutýdenní příměří. Došlo k tomu zhruba hodinu a půl před tím, než vypršelo ultimátum, které dal Trump Íránu a ve kterém sliboval zničení celé civilizace. Teherán souhlasí i s plavbou Hormuzským průlivem pod dohledem íránské armády. Jednání mezi oběma stranami začnou v pátek 10. dubna v pákistánském Islámábádu.

„Za předpokladu, že Íránská islámská republika souhlasí s úplným, okamžitým a bezpečným otevřením Hormuzského průlivu, souhlasím s pozastavením bombardování a útoku na Írán na dobu dvou týdnů,“ napsal americký prezident na sociální síť Truth social. Podle Trumpa USA splnily všechny vojenské cíle a blíží se ke konečné dohodě o dlouhodobém míru s Íránem.

Krátce poté odsouhlasila návrh také íránská Nejvyšší rada národní bezpečnosti. Podle ministra zahraničí Abbáse Arakčího rovněž Teherán souhlasil s plavbou Hormuzským průlivem pod dohledem íránské armády.„Máme prst na spoušti, a jakmile nepřítel udělá sebemenší chybu, bude na ni reagováno plnou silou,“ uvedla rada.

Oznámení přišlo poté, co Pákistán v roli prostředníka předložil Spojeným státům návrh na odvrácení ničivých útoků na Írán, kterými Trump v posledních dnech hrozil. Americký prezident v úterý pohrozil zničením „celé jedné civilizace“, pokud Írán nepřistoupí na dohodu, ultimátum mělo skončit v noci z úterý na středu ve 2:00 SELČ.

O uran bude dokonale postaráno, řekl Trump

Trump označil dohodu za naprosté vítězství pro Spojené státy. „Naprosté a úplné vítězství. Stoprocentně. O tom není pochyb,“ sdělil Trump v krátkém telefonickém rozhovoru pro AFP nedlouho po oznámení příměří.

Podle amerického prezidenta to byla Čína, kdo pomohl dostat Írán k jednacímu stolu, aby souhlasil s dvoutýdenním příměřím. Trump má v květnu odcestovat do Pekingu, kde se setká se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem.

Pákistánský premiér Šahbáz Šaríf, který dohodu zprostředkovával, pozval zúčastněné strany na pátek 10. dubna do Islámábádu na jednání o konečné dohodě. „Íránská islámská republika a Spojené státy americké se spolu se svými spojenci dohodly na okamžitém příměří úplně všude, včetně Libanonu a dalších míst, s okamžitou platností,“ napsal Šaríf na X.

Obě strany podle něj prokázaly svým souhlasem se 14denním příměřím „pozoruhodnou moudrost“. Jednání v pákistánském hlavním městě by mělo vést ke konečné dohodě o urovnání „všech sporů“ a k „udržitelnému míru“, dodal pákistánský premiér.

Zdroj z Bílého domu podle agentury AP potvrdil, že příměří se vztahuje také na Izrael a proíránské hnutí Hizballáh, které svádějí boje v Libanonu. V nich zemřelo za více než měsíc trvání konfliktu více než 1500 lidí.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu však toto popřel. Uvedl, že podporuje dvoutýdenní příměří mezi USA a Íránem, zároveň ale zdůraznil, že se tato dohoda dle něj na Libanon nevztahuje.

Spojené státy a Izrael zahájily 28. února údery proti Íránu, které zažehly regionální válku. Teherán a jeho spojenci v odvetě začali drony, balistickými střelami a raketami útočit nejen na Izrael a na americké vojenské objekty na Blízkém východě, ale i na civilní cíle včetně ropné infrastruktury v okolních arabských zemích. V důsledku íránské faktické blokády Hormuzského průlivu značně vzrostly ceny ropy a plynu na světových trzích.

Desetibodový plán ukončení války podle teheránské televize

1. Úplné ukončení války v Iráku, v Libanonu a v Jemenu.

2. Úplné a trvalé ukončení války s Íránem bez časového omezení.

3. Úplné ukončení všech konfliktů v regionu.

4. Znovuotevření Hormuzského průlivu.

5. Vypracování protokolu a podmínek k zajištění svobody a bezpečnosti plavby v Hormuzském průlivu.

6. Úplné uhrazení nákladů na obnovu Íránu.

7. Úplný závazek zrušení sankcí vůči Íránu.

8. Uvolnění íránských finančních prostředků a zmrazených aktiv držených Spojenými státy.

9. Írán se plně zavazuje, že nebude usilovat o získání jakýchkoli jaderných zbraní.

10. Okamžité příměří vstoupí v platnost na všech frontách ihned po schválení výše uvedených podmínek.

Zdroj: iDNES.cz

Šeršeň: Hrozby už nejsou jen „viditelné“. Bezpečnost vnímám jako sdílenou odpovědnost – Aktuality | Plzeň.cz

Nejvýznamnější křesťanský svátek a svátek jara je tu.

Využijme letošních Velikonoc a připomeňme si duchovní rozměr a hodnotový základ naší společnosti.

Meditujme.

Přeji požehnané a radostné Velikonoce!

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Ministerstvo zahraničních věcí respektuje právně závazný nález Ústavního soudu ve věci Pl. ÚS 8/25, vydaný dne 1. dubna 2026, v němž Ústavní soud konstatoval, že obsah Smlouvy mezi Českou republikou a Svatým stolcem o některých právních otázkách je v rozporu s ústavním pořádkem ČR.

Smlouva byla podepsána dne 24. října 2024 v Praze, poté schválena Senátem Parlamentu ČR dne 23. ledna 2025 a Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR dne 6. března 2025. Skupina 17 senátorů nicméně v rámci předběžného přezkumu ústavnosti mezinárodních smluv podle článku 87 odst. 2 Ústavy ČR podala návrh na posouzení ústavnosti mezinárodní smlouvy k Ústavnímu soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud konstatoval její nesoulad s ústavním pořádkem, celý ratifikační proces je nyní pozastaven. Vláda nyní podrobně studuje právní implikace vyplývající z nálezu a vyhodnotí z toho plynoucí varianty dalšího postupu.

Tato věc má i politický rozměr, proto ministr Petr Macinka otevře toto téma také na jednání některé z příštích koaličních rad.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Ve věku 72 let zemřel docent Jaroslav Feyereisl, významná osobnost české gynekologie a porodnictví. Od roku 2000 vedl po čtvrt století Ústav pro péči o matku a dítě v pražském Podolí a zasloužil se o rozvoj oboru. Cenil si práce České atlantické komise na poli bezpečnosti.

Čest jeho památce!

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Evropa už nežije v době strategického komfortu.
Válka Ruska proti Ukrajině zásadně změnila bezpečnostní prostředí a odkryla slabiny nejen ve vojenských schopnostech, ale i v politické soudržnosti, institucionální odolnosti a důvěře společnosti.

V tomto prostředí už není zahraniční politika abstraktní diplomacií.
Stala se jedním ze základních pilířů národní bezpečnosti.

Právě v tomto kontextu je nutné podrobit bližšímu posouzení kroky a kontakty českého ministra zahraničních věcí.

⸻

Jeho kontakty s představiteli maďarské vlády mohou na první pohled působit jako běžná součást diplomatické praxe. Kontext je však zásadní.

Maďarsko v posledních letech zaujímá specifickou a často kontroverzní pozici v rámci Evropské unie i NATO. Jeho vedení udržuje vztahy s Ruskou federací i v době, kdy válka na Ukrajině vyvolala jednotnou evropskou reakci.

Tato odlišnost vyvolává mezi spojenci otázky důvěry, soudržnosti a potenciálních bezpečnostních rizik.

⸻

V tomto kontextu nelze podobné kontakty hodnotit pouze diplomaticky, ale především bezpečnostně.

Nejde o to, zda jsou tyto kontakty formálně přípustné.
Jde o to, zda přinášejí jasnost — nebo nejednoznačnost.

A v dnešním geopolitickém prostředí není nejednoznačnost neutrální.

Je to zranitelnost, kterou lze využít.

⸻

Hybridní hrozby dnes nefungují pouze prostřednictvím vojenské síly.
Operují skrze:
• vlivové sítě
• politické narativy
• nepřímé komunikační kanály
• a postupné oslabování důvěry

Jejich cílem není okamžitý rozvrat, ale dlouhodobé oslabení.

⸻

Proto jsou otázky spojené s aktivitami českého ministra zahraničních věcí legitimní:
• Jaký je strategický účel těchto kontaktů?
• Jak jsou v souladu se závazky České republiky v NATO a EU?
• Jaká opatření existují proti možnému vlivovému působení?

⸻

Česká republika se historicky profiluje jako spolehlivý člen euroatlantického prostoru.
Tato pozice není symbolická — je zásadní pro její bezpečnost.

Důvěra mezi spojenci stojí nejen na závazcích, ale i na čitelnosti a konzistenci.

Jakmile do systému vstoupí nejednoznačnost, důvěra se začne vytrácet.

⸻

Rizikem tedy není náhlý kolaps zahraniční politiky.
Rizikem je něco mnohem subtilnějšího:

postupný přechod od strategické jasnosti ke strategické nejistotě.

A právě nejistota je prostředí, ve kterém hybridní hrozby prosperují.

⸻

Toto není výzva k izolaci.
Ani odmítnutí diplomacie.

Je to výzva k disciplíně v diplomacii — k tomu, aby každý krok posiloval, nikoliv oslaboval strategickou pozici státu.

⸻

Česká republika dnes nečelí okupaci.
Ale čelí riziku vnitřního oslabování.

Takové procesy jsou pomalé, normalizované a obtížně rozpoznatelné.

⸻

Největší hrozbou dneška není přímý konflikt,
ale tiché vyprázdnění strategické soudržnosti státu.

⸻

Jasnost proto není luxus.
Je to nutnost.

A v dnešní Evropě jedna z posledních linií obrany.

⸻

MUDr. Václav Jordán
CEO Paraborn – Centre for Soft Targets

V posledních měsících se stále zřetelněji ukazuje, že válka na Ukrajině není jen konfliktem o území, ale především o tempo adaptace. Informace zapadají do obrazu, který jako bezpečnostní analytik sleduji už delší dobu: nejde o izolované inovace, ale o systematický posun ve způsobu vedení války.

Už po Majdanu jsem hovořil o predikci, že se Ukrajina stane nejen geopolitickým nárazníkem, ale i testovacím prostředím budoucích konfliktů. Dnes se tato hypotéza naplňuje téměř učebnicově. Bojiště zde nefunguje jen jako místo střetu, ale jako urychlovač vývoje – něco, co by jinde trvalo roky, se zde ověřuje v řádu měsíců.

Zajímavé přitom je, co v některých zprávách nezaznívá naplno. Například systémy typu Phantom MK-1 – tedy humanoidní nebo semi-autonomní robotické platformy – zatím nejsou masově nasazeny (v únoru první dva kusy), ale jejich vývoj a testování probíhá paralelně s konfliktem. A právě to je podstatné. Nejde o to, zda konkrétní model dnes rozhoduje na frontě, ale že vzniká nová kategorie nástrojů, která bude mít dopad v horizontu několika let. Roboti netrpí únavou ani strachem a mohou nepřetržitě působit v extrémních podmínkách, přičemž jsou odolní vůči chemikáliím, radiaci nebo biologickým látkám. Obří armády humanoidů nakonec znehodnotí taktickou výhodu nepřítele v jakémkoli konfliktu, podobně jako dnešní jaderné odstrašení.

Podobně je potřeba číst i informace o amerických kontraktech a širším zapojení technologických firem. Spojené státy i další aktéři postupně rozšiřují spolupráci se soukromým sektorem, a to nejen v oblasti zbraní, ale i dat, softwaru a autonomních systémů. Tento trend sleduji dlouhodobě – a není omezený jen na Ukrajinu. Oznámení o vývoji obdobných technologií přicházejí i z dalších zemí, od Izraele po asijské státy. Jinými slovy, nejde o lokální inovaci, ale o začátek širší transformace.

Ukrajina v tomhle funguje jako katalyzátor. Její přístup připomíná spíš technologický startup než tradiční armádu: rychlé iterace, testování v reálném prostředí, ochota selhávat a upravovat řešení za pochodu. V kontrastu s tím působí ruský model jako klasický průmyslový systém – robustní, ale pomalejší v adaptaci.

Právě kombinace těchto faktorů – experimentální prostředí, zapojení soukromého sektoru a postupná robotizace – vytváří nový standard. A ten bude mít dopad i mimo samotný konflikt. V okamžiku, kdy se technologie jako autonomní platformy, pokročilé drony nebo systémy elektronického boje stanou běžnou součástí výzbroje, změní se i pravidla hry.

Pro Evropu z toho plyne několik nepříjemně konkrétních závěrů. Zaprvé, nestačí sledovat jednotlivé technologie – klíčová je schopnost jejich integrace. Zadruhé, bez hlubší spolupráce se soukromým sektorem nebude možné držet krok. A zatřetí, evropské armády budou muset přehodnotit vlastní strukturu: méně důrazu na kvantitu, více na flexibilitu a technologickou kompetenci.

Možná nejdůležitější ale je změna myšlení. Pokud Ukrajina dnes funguje jako prototyp budoucí války, pak by evropské státy neměly čekat na „hotový produkt“. Doporučení je v tomhle směru poměrně přímočaré: aktivně investovat do autonomních systémů, vytvářet testovací prostředí i v mírových podmínkách a zrychlit rozhodovací procesy, které jsou dnes často brzdou inovací.

Protože největší riziko pro Evropu není technologické zaostávání samo o sobě, ale to, že si jeho dopady uvědomí až ve chvíli, kdy už budou nové standardy definovat jiní.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO

Současná debata o bezpečnosti ve střední Evropě se stále častěji točí kolem jedné nepříjemné, ale zásadní otázky: děláme pro vlastní obranu dost – a děláme to včas? Zatímco některé státy regionu přistupují k posilování obrany systematicky a s jasnou vizí, jiné váhají, diskutují a odkládají rozhodnutí, která mohou mít v budoucnu zásadní důsledky.

Typickým příkladem aktivního přístupu je Varšava, která v posledních letech výrazně navyšuje investice do obrany a snaží se využít dostupné finanční nástroje, včetně evropských zdrojů. Nejde přitom jen o nákup techniky, ale o širší strategii – budování schopností, které mají především odradit. Tento přístup vychází z realistického předpokladu: potenciální protivník si dvakrát rozmyslí útok na stát, který je připravený a schopný reagovat.

Na opačné straně spektra stojí často v zahraničí zmiňovaná Praha, kde podle některých kritiků chybí jasnější směřování a důraz na využití příležitostí, které současná situace nabízí. Nejde nutně o nedostatek zdrojů, ale spíše o otázku priorit, politické vůle a schopnosti vnímat bezpečnost jako dlouhodobou investici, nikoli jako výdaj, který lze odkládat.

Podstatou celé debaty však není jednoduché srovnávání jednotlivých měst nebo států. Jde o hlubší princip: jakou roli má hrát vyzbrojování v moderní společnosti. Je to příprava na konflikt, nebo nástroj, jak mu zabránit?

Odpověď není černobílá, ale zkušenosti posledních dekád naznačují, že druhá možnost je blíže realitě. Silná obrana totiž nemusí znamenat agresivní postoj. Naopak – může být signálem stability. Pokud je stát schopen chránit své území, infrastrukturu i obyvatele, snižuje tím pravděpodobnost, že se stane cílem. V tomto smyslu funguje zbrojení podobně jako pojištění: nikdo si ho nepořizuje proto, že chce nehodu, ale proto, že ví, že riziko existuje.

Zajímavé je, že právě v evropském prostoru, který byl dlouho vnímán jako relativně bezpečný, se tato logika znovu dostává do popředí. Dlouhodobý mír vedl k určitému uvolnění a přesvědčení, že obrana není akutní prioritou. Dnešní realita však ukazuje, že bezpečnostní prostředí se může změnit rychleji, než politické systémy dokážou reagovat.

Zbrojení tedy nemusí být symbolem eskalace. Může být naopak nástrojem, jak eskalaci předejít. Klíčové je ale to, jak je komunikováno a jaký má strategický rámec. Pokud je vnímáno jako promyšlené posilování obranyschopnosti, může přispět k celkové stabilitě. Pokud je chaotické nebo opožděné, ztrácí svůj odstrašující efekt.

Stále zůstává zásadní otázka: chceme reagovat až ve chvíli, kdy bude hrozba bezprostřední, nebo jsme schopni jednat s předstihem? Bezpečnost totiž není stav, který lze jednou vybudovat a poté ignorovat. Je to proces, který vyžaduje kontinuální pozornost, vyhodnocení, investice a především ochotu vidět realitu takovou, jaká je – nikoli takovou, jakou bychom si ji přáli.

Možná tedy nejde ani tak o to, zda zbrojit, ale proč a jak. Pokud je odpovědí snaha odradit, stabilizovat a udržet mír, pak se zbrojení nestává přípravou na válku, ale jedním z nástrojů, jak jí předejít. A právě v tom spočívá jeho skutečný význam v dnešním světě.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO

Ve dnech 11.–12. března 2026 se v Černínském paláci uskutečnilo pracovní setkání expertů ze zemí NATO věnované iniciativě NATO REACH (Reach, Engage, Attract, Connect, Hire) Talent Diversity Programme. Program usiluje o posílení spolupráce mezi Mezinárodním sekretariátem a členskými státy v oblasti lidských zdrojů a zaměřuje se zejména na podporu podzastoupených spojenců při zavádění národních aktivit, které mohou zvýšit jejich personální zastoupení v Alianci.

Setkání uspořádal Mezinárodní sekretariát NATO ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČR. Účastníci absolvovali řadu panelů a workshopů zaměřených na moderní náborové strategie, práci s daty a podporu uchazečů ve výběrových řízeních.

Hlavní hostkou byla Pilar Cortes, vedoucí oddělení řízení talentů NATO. Za českou stranu vystoupili státní tajemník Radek Rubeš, velvyslanec při NATO David Konecký a vedoucí Národního kontaktního místa Martin Klepetko.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Dne 12. 3. 1999 se Česká republika stala plnoprávným členem Severoatlantické aliance.

NATO je jedinou funkční obrannou vojenskou strukturou zaštiťující většinu Evropy v dnešním turbulentním světě.

Česká atlantická komise se na celém procesu přistoupení ČR k NATO významně podílela a spoluzaložila tzv. českou bezpečnostní komunitu.

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Nový rektor Univerzity Karlovy Jiří Zima chce sebevědomou a klidnou univerzitu, respektovanou doma i v zahraničí. Také si přeje, aby instituce stála na akademické svobodě, otevřenosti a náročnosti, která podporuje excelentní vědu i kvalitní výuku. Zima svou vizi představil ve středu při svém slavnostním uvedení do funkce.

Nový rektor Univerzity Karlovy Jiří Zima chce sebevědomou a klidnou univerzitu, respektovanou doma i v zahraničí. Také si přeje, aby instituce stála na akademické svobodě, otevřenosti a náročnosti, která podporuje excelentní vědu i kvalitní výuku. Zima svou vizi představil ve středu při svém slavnostním uvedení do funkce.

Zimovo rektorské funkční období začalo 1. února, potrvá čtyři roky. Středeční inauguraci v historických prostorách Karolina přihlíželo zhruba 400 hostů, včetně politiků, zástupců dalších vysokých škol a významných institucí.

Pomyslné žezlo předala Zimovi jeho předchůdkyně Milena Králíčková, která vedla univerzitu od roku 2022 a byla první ženou v čele nejstarší české vysoké školy. Zima při slavnostním ceremoniálu udělil Králíčkové pamětní medaili za rozvoj školy a šíření jejího dobrého jména ve světě.

Svůj inaugurační projev věnoval Zima vědeckému a profesnímu zaměření, jak je to tradicí. Zima vystudoval na Univerzitě Karlově analytickou chemii a této vědní oblasti se věnoval celý svůj profesní odborný život.

Podle Zimy je důležitou součástí práce akademika na jakékoliv univerzitě mezinárodní spolupráce a studijní pobyty na renomovaných zahraničních pracovištích. „Bez zahraničních zkušeností se člověk snadno uzavře do vlastního okruhu či bubliny, přestává se rozvíjet, méně zkouší nové cesty a postupně ztrácí schopnost být skutečným přínosem pro své okolí,“ řekl Zima.

Propojení tradice s moderním řízením

„Mým cílem je, aby Univerzita Karlova byla institucí pevnou ve svých hodnotách a současně odvážnou ve svých rozhodnutích. Aby dokázala spojit tradici s moderním řízením, akademickou autonomii s odpovědností vůči společnosti a excelenci s lidskostí. Chci, aby se zde pracovalo a studovalo v prostředí, které je náročné, ale férové, otevřené a důvěryhodné,“ řekl Zima.

Na úvod inaugurace si akademici i hosté připomněli emeritního rektora univerzity Karla Malého, který byl druhým porevolučním rektorem Univerzity Karlovy. O smrti pětadevadesátiletého profesora právních dějin informovala právnická fakulta univerzity na začátku března.

Zima je analytický chemik, vysokoškolský učitel, popularizátor vědy a byl dlouholetým děkanem Přírodovědecké fakulty UK, kterou vedl v letech letech 2016 až 2024. V únoru oslavil 70. narozeniny, je v pořadí 510. rektorem Univerzity Karlovy.

Akademický senát Zimu zvolil do funkce loni v říjnu. Ve svém volebním programu avizoval, že se chce věnovat mimo jiné digitalizaci nebo investicím do infrastruktury školy či kolejí. Zabývat by se chtěl například férovými podmínkami napříč fakultami, důležitá je podle něj jejich autonomie. Důraz chce klást také na modernizaci školy. Plánuje prosazovat další systematický rozvoj kvality výuky a podmínek pro studující tak, aby UK poskytovala špičkové vzdělání.

Zdroj:  iDNES.cz, ČTK

Současná eskalace mezi Íránem na jedné straně a kombinací Spojených států amerických s Izraelem na straně druhé představuje nejvážnější mezistátní konfrontaci v regionu za poslední roky. Rozsah íránské odvety – stovky balistických střel a bezpilotních prostředků odpálených v krátkém časovém okně – ukazuje, že Teherán se rozhodl reagovat demonstrativně, nikoli symbolicky. To je klíčový rozdíl oproti předchozím epizodám řízené eskalace.

Podle dostupných údajů bylo v rámci odvetné operace vypáleno přes 460 raket a přibližně 350 dronů různých typů. Šlo o kombinaci balistických střel krátkého a středního doletu, pravděpodobně variant rodiny Fateh/Zolfaghar, a útočných bezpilotních prostředků typu „loitering munition“. Takový objem naznačuje snahu zahlcení protivzdušné obrany, nikoli pouze přesně cílené chirurgické zásahy. Přestože většina střel byla zachycena, několik průniků způsobilo ztráty na životech a škody na vojenských i civilních objektech. Paralelně pokračovaly americko-izraelské údery na vojenskou infrastrukturu uvnitř Íránu, kde jsou hlášeny stovky obětí a zásahy v několika provinciích.

Z vojenského hlediska je podstatné, že Írán nepoužil jen prostředky k symbolickému „obnovení odstrašení“, ale sáhl k masivní salvě, která testovala limity regionální protivzdušné obrany. To je signál směrem k Washingtonu i Jeruzalému, že Teherán je ochoten riskovat širší konflikt, pokud bude přesvědčen, že jde o existenční hrozbu. Zároveň si ale pečlivě hlídá, aby nepřekročil práh, který by vedl k plnohodnotné invazi nebo systematickému ničení jeho státní infrastruktury.

Pro Evropu je zásadní, že konflikt se již nepohybuje výhradně v geografii Perského zálivu. Útok bezpilotním prostředkem na britskou základnu RAF Akrotiri na Kypru je varovným precedentem. Ukazuje, že evropské území – byť v podobě zámořských nebo aliančních zařízení – může být vnímáno jako legitimní cíl v rámci širšího odvetného rámce. Pokud by se konflikt dále internacionalizoval, infrastruktura spojená s podporou operací USA nebo Izraele by se mohla stát cílem nepřímých akcí.

Rizika pro Evropu lze rozdělit do tří rovin.

První je bezpečnostní. Írán disponuje sítí partnerů a proxy struktur na Blízkém východě, ale také schopnostmi v oblasti kybernetických operací. Evropská kritická infrastruktura – energetika, logistika, bankovní sektor – je dlouhodobě cílem íránských kybernetických skupin. V situaci otevřeného konfliktu může Teherán usoudit, že asymetrické kybernetické údery proti členským státům NATO nebo Evropská unie představují relativně nízkonákladový způsob, jak zvýšit tlak bez přímé vojenské konfrontace.

Druhá rovina je energetická a ekonomická. Jakékoli narušení lodní dopravy v Hormuzském průlivu by mělo okamžitý dopad na ceny ropy a LNG. Evropa, přestože diverzifikovala zdroje po roce 2022, zůstává citlivá na cenové šoky. Dlouhodobější napětí by znamenalo nejen růst cen energií, ale i zvýšené náklady na pojištění přepravy, tlak na inflaci a potenciální politickou nestabilitu v citlivějších ekonomikách.

Třetí rovina je politická. Již nyní je patrné, že evropské státy nemají jednotný pohled na rozsah podpory americkým operacím. Pokud by došlo k dalším civilním ztrátám nebo rozšíření konfliktu, může se evropská debata vyhrotit. Írán může tuto fragmentaci aktivně podporovat informačními operacemi a propagandou zaměřenou na veřejné mínění.

Jaký je pravděpodobný vývoj? V krátkodobém horizontu lze očekávat pokračující, ale omezené údery – snahu obou stran obnovit odstrašení bez překročení bodu nevratnosti. Střednědobě však hrozí scénář „kontrolované nestability“: pravidelné salvy, kybernetické útoky, aktivity proxy skupin a ekonomický tlak, aniž by došlo k formálnímu vyhlášení války. Největším rizikem zůstává chyba v kalkulaci – například masivnější průnik střel s vysokými civilními ztrátami nebo útok na evropské území s přímými oběťmi mezi občany členských států.

Pro evropskou bezpečnostní komunitu z toho plyne několik závěrů. Je nutné posílit ochranu základen a kritické infrastruktury, zvýšit kybernetickou pohotovost a připravit scénáře krizové komunikace. Stejně důležité je však diplomatické úsilí: Evropa má stále potenciál fungovat jako prostředník, pokud si udrží jednotnou pozici. Čelí dilematům o tom, jak se zapojit nebo kde stabilizovat napětí.

Konflikt se vyvíjí den po dni a definitivní predikce je nemožná. Jisté však je, že Írán ukázal ochotu použít masivní raketové kapacity a že hranice mezi regionálním a širším, euroatlantickým dopadem se ztenčuje. Pro Evropu nejde o vzdálenou válku – jde o test její odolnosti, jednoty a schopnosti reagovat na hybridní i konvenční hrozby současně.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA

Poradce prezidenta ČAKO

Vážení,

u příležitsti 4. výročí trvání ruské invaze na Ukrajinu a s akcentem na změněnou bezpečnostní situaci předkládáme zamyšlení respektovaného bezpečnostního experta PhDr. Lukáše Šeršeně, Ph.D.

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Mír se neudržuje přáním, ale připraveností.

Čtyři roky války, kterou vede Rusko proti Ukrajině, zásadně proměnily chápání bezpečnosti v Evropě. Nejde jen o frontovou linii. Jde o technologickou revoluci ve válčení – a o test schopnosti evropských států reagovat rychle, chytře a společně.

Možné přiblížení konce konfliktu dnes nezávisí jen na počtu tanků, ale na schopnosti obou stran udržet tempo inovací, výroby a politické vůle. A právě to je pro Evropu klíčové poučení.

Nová podoba války: rychlost, data, adaptace. Levnější technologie → větší efekt.

Ukrajina ukázala, že relativně levné systémy mohou měnit průběh bojů: komerční drony upravené pro vojenské použití, masové nasazení FPV dronů a digitální systémy řízení palby nebo satelitní snímkování v reálném čase. To vše dramaticky snižuje rozdíl mezi „velkou“ a „menší“ armádou. Nejde jen o počet kusů techniky, ale o schopnost rychlé inovace a propojení systémů.

Evropa si musí uvědomit, že moderní konflikt není jen o drahých platformách (stíhačky, tanky), ale o „ekosystému“: software, senzory, datové propojení, výroba ve velkém.

Sdílení dat jako zbraň

Jedním z největších posunů je síťové vedení války – sdílení dat mezi jednotkami téměř okamžitě. Informace z dronu může během minut vést k přesnému úderu.

Evropa se učí, že izolované národní systémy nestačí. Data musí proudit rychleji než rozhodovací procesy protivníka.

Technologická válka se vyvíjí v horizontu měsíců, zatímco politické cykly běží v horizontu let. Pokud Evropa nezrychlí rozhodovací procesy, bude reagovat vždy se zpožděním. Armády a generální štáby definují potřeby. Průmysl nabízí řešení. Ale konečné slovo má politická reprezentace. Ta schvaluje rozpočty, strategii a nákupy.

Masová výroba dronů a digitálních systémů je násobně levnější než ztráta tankové brigády. Sdílený evropský vývoj může snížit duplicity. Společné nákupy mohou zlevnit výrobu. Možná odvaha investovat do inovací, podpora startupů v obranném sektoru, flexibilnější akviziční procesy a hlubší spolupráce mezi státy EU. Válka je mj. průmyslový závod, kdo vyrobí více dronů, munice, náhradních dílů – ten má nespornou výhodu.

Bezpečnost dnes není jen o počtu vojáků. Je o schopnosti propojit technologie, průmysl a politickou vůli. Průmysl je součást obrany a data jsou zbraň. Možná lze nyní bezpečnost chápat jako technologickou a datovou disciplínu.

Pokud Evropa dokáže z probíhajícího konfliktu vytěžit poučení – investovat do inovací, zrychlit rozhodování a skutečně propojit své kapacity – může z této krize vyjít silnější a samostatnější.

Pokud ne, riskuje, že zůstane technologicky pozadu v době, kdy se válka rozhoduje algoritmem rychleji než projevy v parlamentu. A to je možná nejtvrdší lekce posledních čtyř let. Evropa nemůže spoléhat na to, že bezpečnost je samozřejmost. Musí ji aktivně budovat – propojením technologií, průmyslu a politické vůle. Pokud dokáže investovat chytře, spolupracovat hlouběji a rozhodovat rychleji, může z těchto čtyř let vyjít silnější a odolnější.

Válka na Ukrajině je tragédií. Pro Evropu však zároveň představuje moment pravdy – a příležitost změnit přístup k vlastní bezpečnosti dříve, než ji k tomu donutí další krize.

Ve věku 83 let po těžké nemoci zesnul Mgr. Jan Parkman, pplk. ČAKO.

Jmenovaný byl uznávaným uměleckým fotografem a pedagogem.

Zastával pozici oficiálního fotografa – dokumentátora ČAKO a byl naším aktivním členem a podporovatelem.

Čest jeho památce!

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Na nedávném cvičení NATO v Estonsku (Hedgehog 2025) zazněl tvrdý budíček. Ukrajinští specialisté na bezpilotní systémy zde v roli protivníka NATO během simulace dokázali ochromit síly odpovídající dvěma praporům, 17 obrněných vozidel bylo „zničeno“ a dalších 30 útoků za jediný den. Nešlo o propagandu, ale o realistický scénář moderního bojiště. A ten ukázal, že válka se změnila rychleji, než jsou někteří politici „kolem“ evropských armád si ochotni připustit.

Zkušenosti z války na Ukrajině dnes definují podobu konfliktů 21. století. Levné drony, okamžité sdílení dat, propojení průzkumu a palby v reálném čase. Kdo vidí první, zasahuje první. Kdo je pomalejší, přichází o techniku i lidi – bez ohledu na počet tanků či tradici armády.

Pro Evropu je to zásadní varování. Naše bezpečnost stále stojí na těžké technice, robustních strukturách a předpokladu, že technologickou převahu máme automaticky. Jenže dnešní realita ukazuje, že inovace může přijít zdola – od malých, flexibilních týmů, které kombinují komerční technologie s bojovou zkušeností.

Jako bezpečnostní expert v tom vidím jasný apel: Evropa musí urychleně investovat nejen do zbraní, ale zejména do adaptability. Do elektronického boje, protivzdušné obrany krátkého dosahu, ochrany infrastruktury a hlavně do schopnosti rychle vyhodnocovat a sdílet informace. Nestačí mít moderní techniku – musíme ji umět používat rychleji a chytřeji než protivník, celkově propojit bojiště a přehodnotit naše taktické koncepty, které stále příliš spoléhají na staré modely válečného boje. Ignorovat tyto poznatky by bylo hazardem s vlastní bezpečností, protože tradiční formace a manévry se stávají snadným cílem. Investice musí jít do systémů, které poskytují přehled nad bojištěm v reálném čase – nikoli pouze do těžké techniky, která je zranitelná vůči malým, levným a mobilním hrozbám.

Moderní válka není otázkou budoucnosti. Už probíhá. A pokud si z těchto varovných signálů nevezmeme ponaučení, může být příště testem nikoli cvičiště, ale skutečné evropské město.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA

poradce prezidenta ČAKO pro oblast komerční bezpečnosti

Už po dvaašedesáté se v Mnichově koná tradiční bezpečnostní konference, které se letos účastní více než 60 nejvyšších představitelů států a vlád z celého světa, desítky prezidentů a premiérů. Ministr obrany Jaromír Zůna se zúčastnil několika panelových diskusí a uskutečnil zde řadu bilaterálních jednání.

Stovky účastníků Mnichovské bezpečnostní konference se i letos sešly v hotelu Bayerischer Hof v centru bavorské metropole. Kromě řady projevů, přednášek a debat na nejvyšší úrovni bylo na programu množství dvoustranných jednání. Konferenci zahájil německý kancléř Friedrich Merz. Dále vystoupil například francouzský prezident Emmanuel Macron, americký ministr zahraničí Marco Rubio či ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj. Ten ve svém projevu kromě jiného poděkoval České republice za pomoc poskytnutou prostřednictvím české muniční iniciativy.

Světoví lídři diskutovali mj. o tématech, jako je evropská bezpečnost a obrana, budoucnost transatlantických vztahů, oživení multilateralismu, konkurenční vize globálního pořádku, regionální konflikty a bezpečnostní dopady technologického pokroku.

Mnichovské bezpečnostní konference se ministr obrany ČR účastní poprvé po dlouhé době. Podle Jaromíra Zůny je její význam zřejmý: „Nejen z pohledu Evropy, euroatlantického prostoru, vzhledem k účasti nejvýznamnějších lídrů světa, ale i z celkového geopolitického pohledu se jedná o mimořádně významnou událost.“ Svoji účast považuje za zásadní především kvůli směřování obrany a bezpečnosti v euroatlantickém prostoru a řešení bezpečnostních výzev, které do budoucna Českou republiku, Evropu i NATO čekají. „Osobně považuji průběh konference za velmi přínosný a cenný, ať už z hlediska informací, kontaktů, ale i bilaterálních jednání, kterých jsem se účastnil. Díky nim je možné s našimi partnery, nejen těmi aliančními, ale i těmi, kteří jsou partnery NATO, projednat praktické otázky či se utvrdit v plánech, záměrech, které na nejbližší období máme,“ zdůraznil ministr obrany.

Ministr Zůna měl během konference řadu bilaterálních setkání, mimo jiné se svým mauritánským protějškem Hananou Ould Sidim. Obsahem jednání byly možnosti budoucí spolupráce, vycházející z memoranda o porozumění, které oba resorty podepsaly v loňském roce. Mauritánie je významným partnerem EU a NATO v oblasti Sahelu, Ministerstvo obrany a Armáda ČR se podílí na podpoře výstavby tamní armády.

Ministr obrany Jaromír Zůna se první den konference krátce setkal s Vrchním velitelem spojeneckých sil v Evropě (SACEUR) generálem A. G. Grynkewichem. Ministr obrany generálu Grynkewichovi sdělil, že se těší na budoucí spolupráci a setkání v Praze. S generálem Sunrevem Ganbyambou, náčelníkem Generálního štábu mongolských sil, ministr diskutoval o úrovni bilaterálních vztahů.

První den uzavřela debata, kterou organizovalo Globsec Forum. Ministři obrany, vysocí vojenští představitelé a zástupci NATO a EU a obranného průmyslu diskutovali o tom, jak spolupracovat co nejefektivněji na posílení připravenosti Evropy na obranu východního křídla Aliance. Setkání zahájil prezident republiky Petr Pavel, ministr obrany se zde setkal například se svým singapurským protějškem Chan Chun Singem a eurokomisařem pro obranu a vesmír Andriusem Kubiliusem.

Druhý den Mnichovské bezpečnostní konference jednal ministr obrany, společně s prezidentem Petrem Pavlem, s generálním ředitelem firmy Rheinmetall, Arminem Pappergerem. Diskutovali o roli evropského průmyslu v budování obrany a příležitostech pro české firmy. Rheinmetall je, kromě jiného, dodavatelem tanků Leopard 2A4 pro českou armádu, společně se státním podnikem VOP CZ zajišťuje i jejich servis.

Na závěr konference se ministr Jaromír Zůna zúčastnil setkání, které zorganizoval německý ministr obrany Boris Pistorius pro své protějšky. Společně diskutovali témata probíraná během konference. Český ministr se zde setkal také s moldavským ministrem obrany Anatoliem Nosatiim a švýcarským Martinem Pfisterem.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

„S lítostí jsme se dozvěděli, že zemřela paní Zuzana Marešová. Byla poslední žijící ‚Wintonovo dítě‘ v České republice. Jako sedmiletá seděla v červenci roku 1939 ve vlaku na pražském hlavním nádraží a na peróně viděla maminku, jak pláče. Nechápala proč. V kupé seděla se staršími sestrami a cestu do Londýna brala jako výlet,“ uvedla Paměť národa.

Zuzanin otec Maxmilián Spitzer byl československý žid, matka Pavla byla křesťankou z Vídně. Na jaře roku 1939 vycestoval otec do Anglie, aby tam založil pobočku své firmy. Matce se pak podařilo vyslat do Anglie díky Wintonovi také všechny tři dcery. Později se do Anglie dostala i ona.

Marešová strávila v Anglii u pěstounské rodiny v Cornwallu necelé tři roky, později žila spolu s rodiči v Londýně a ve Walesu. V roce 1945 se celá rodina kromě nejstarší dcery vrátila do Československa. V roce 1948 zvažovali emigraci do Argentiny. V 50. letech byl otec Zuzany Marešové na jeden rok uvězněn.

Marešová uvažovala o emigraci znovu v roce 1968, nakonec zůstala. Republiku však v roce 1984 opustila její dcera. Kvůli návštěvám ze zahraničí Marešovou v 80. letech několikrát vyslýchala StB a přemlouvala ji ke spolupráci.

O okolnostech svého odjezdu z republiky v roce 1939 se Marešová dozvěděla až po roce 1990. Tehdy se také poprvé dozvěděla, že patří mezi takzvané Wintonovy děti. „Dostala jsem pozvání na švédské velvyslanectví a jen jsem vešla, vrhli se na mě reportéři. Tak jsem se poprvé dozvěděla, že existuje Nicholas Winton,“ řekla pracovníkům Paměti národa.

Byla jednou z iniciátorek Památníku rozloučení na pražském hlavním nádraží, který připomíná loučení rodičů s dětmi před odjezdem do neznáma. „Při tom všem, co jsem zažila, jsem měla velké štěstí. Byly děti, které se po válce vracely z Anglie a nikoho už tady neměly,“ řekla Paměti národa Marešová.

Britský makléř a humanitární pracovník Nicholas Winton se narodil 19. května 1909, zemřel 1. července 2015. Zachránil 669 převážně židovských dětí, které odvezl vlaky z nacistického protektorátu Čechy a Morava do Británie. První vlak odjel z Prahy v květnu 1939, poslední v září téhož roku. Rodiny dětí většinou za války zahynuly. Do povědomí širší veřejnosti se Winton dostal až díky setkání se svými zachráněnými „dětmi“, které zorganizovala britská rozhlasová a televizní stanice BBC v roce 1988.

V roce 1998 ho přijal na Pražském hradě prezident České republiky Václav Havel a vyznamenal jej řádem T. G. Masaryka. V roce ho v rodné Británii povýšila britská královna do šlechtického stavu.

Zdroj: ČTK

Ministr obrany Jaromír Zůna absolvoval první návštěvu Bruselu ve své nové funkci. Zúčastnil se zde jednání ministrů obrany zemí NATO, Rady pro zahraniční věci EU ve formátu ministrů obrany (FAC Defence) a Kontaktní skupiny pro podporu Ukrajiny (UDCG). V rámci těchto zasedání absolvoval také několik bilaterálních jednání se svými resortními kolegy z dalších zemí.

Dvoudenní návštěvu Bruselu zahájil Jaromír Zůna ve středu hned po příletu účastí na jednání Rady pro zahraniční věci EU ve formátu ministrů obrany členských států. Hovořilo se mimo jiné o budoucnosti evropské bezpečnosti a strategických výhledech na rok 2026. Na pořadu jednání, na které navázala pracovní večeře, byla také spolupráce v oblasti rozvoje obranného průmyslu a inovací se zaměřením na Ukrajinu.

Ve čtvrtek se ministr obrany Jaromír Zůna zúčastnil zasedání Severoatlantické rady, kde mezi hlavní témata patřily plnění výstupů z loňského summitu NATO v Haagu, zvyšování kapacit transatlantického obranného průmyslu, příprava strategického zadání pro další cyklus plánování či situace na Ukrajině.

„Členské státy se shodly na potřebě naplňovat vojensko-politické ambice NATO a závazky, které z toho vyplývají. Je zde řada styčných bodů s programovým prohlášením naší vlády. V první řadě je to snaha posilovat do budoucna odstrašení ze strany Aliance vůči všem potenciálním protivníkům, dále posilování protivzdušné obrany a obrany proti dronům všech kategorií. Dále se samozřejmě hovořilo o akceleraci průmyslové základny zbrojního průmyslu, což je požadavek ve všech zemích a kde Česká republika může jít příkladem,“ uvedl k jednáním ministr obrany Jaromír Zůna.

Na okraj jednání se ministr obrany Jaromír Zůna krátce setkal i se svými resortními kolegy, mimo jiné ze Slovenska, Německa, Maďarska a Kanady, a dalšími představiteli NATO. Mezi hlavní témata patřily vzájemná spolupráce či otázky globální bezpečnosti.

Na závěr bruselských jednání se ministr obrany Jaromír Zůna zúčastnil zasedání Kontaktní skupiny na podporu Ukrajiny (UDCG). Návštěvu Bruselu zakončil ve čtvrtek večer, kdy odletěl na Mnichovskou bezpečnostní konferenci.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Bezpečnost ve školách byla dlouhá léta vnímána především jako administrativní nutnost. Směrnice, metodiky, doporučení – často dobře míněná, ale někdy odtržená od reality. Ředitelé i pedagogové žili v přesvědčení, že skutečné násilí patří jinam a že ochrana školy je především úkolem státu, policie nebo „někoho zvenčí“.

Zpětné vazby z mnou vedených bezpečnostních školení ukazují zásadní zlom v tomto myšlení. Nejde jen o nové informace, ale o změnu paradigmatu: pochopení, že v kritické situaci rozhodují první minuty, vlastní reakce a schopnost jednat – nikoliv složka papíru uložená v šanonu.

To, co účastníci školení opakovaně zdůrazňují, je autenticita a tvrdá realističnost výuky. Školení nestojí na přehršli prezentací ani na abstraktních scénářích. Je postaveno na praktickém nácviku, simulacích a konfrontaci s vlastním stresem, strachem a zpožděnou reakcí. Právě zde si pedagogové poprvé naplno uvědomují, jak křehká je iluze „já bych věděl, co dělat“.

Rozdíl mezi běžnými bezpečnostními školeními a tímto přístupem spočívá i v mých osobních zkušenostech. Ochranu osob a krizové situace nelze učit pouze z metodik, stejně jako nelze naučit plavat z knihy. Ne každý, kdo školí bezpečnost, stál někdy tváří v tvář skutečnému nebezpečí, pokusu o vážnou újmu nebo situaci, kde neexistují pravidla, rozhodčí ani možnost chyby. Právě tyto zkušenosti – neokázale, ale otevřeně sdílené – dávají školení hloubku a důvěryhodnost.

Pedagogové ve zpětných vazbách popisují silný moment uvědomění: že násilí si nevybírá podle morálních hodnot a že slušnost sama o sobě není ochranou. Zároveň však zdůrazňují, že cílem školení není vychovávat „bojovníky“, ale zvýšit šanci na přežití, chránit děti a minimalizovat následky krizových situací.

Výsledkem mých školení není strach ani paranoia. Naopak – účastníci mluví o větším klidu, jistotě a pocitu, že mají v rukou konkrétní nástroje. Bezpečnost přestává být abstraktním pojmem a stává se kompetencí, kterou lze rozvíjet.

Zpětné vazby ředitelů škol se shodují: systematicky proškolený pedagogický sbor může zásadně ovlivnit průběh i následky krizových událostí. A právě kombinace odborných znalostí, praktického nácviku a reálných zkušeností z ochrany osob je tím, co dává těmto školením skutečný smysl.

Bezpečnost škol totiž není o iluzi, že se nic nestane. Je o připravenosti na chvíli, kdy se stát může cokoliv.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
poradce prezidenta ČAKO pro oblast komerční bezpečnosti

Ve dnech 4. a 5. února 2026 proběhl ve španělské A Coruñe Summit REAIM 2026, který byl věnován tématu zodpovědného využívání umělé inteligence ve vojenství. Náměstkyně ministra Marie Chatardová na summitu podpořila pokračující mezinárodní dialog v této dynamicky se rozvíjející oblasti a zdůraznila existující potenciál i rizika vojenského využívání umělé inteligence. Podpořila také přijetí závěrečné politické deklarace summitu, která přináší konkrétní doporučení pro integraci umělé inteligence do vojenských technologií.

Summity REAIM (Responsible AI in the Military Domain) jsou mezinárodní platformou pro diskusi v otázkách umělé inteligence (AI) ve vojenské oblasti se širokým okruhem stakeholderů, zahrnujícím zástupce států, podniků, organizací občanské společnosti i akademické sféry. Hlavním tématem REAIM je koncept zodpovědné AI (responsible AI) v kontextu vojenských technologií, který má usměrňovat dynamický vývoj v dané oblasti.

Letošní summit navázal na předchozí ročníky konané v roce 2023 v Haagu a 2024 v Soulu. Jeho výsledkem bylo přijetí závěrečného dokumentu s názvem Pathways to Action, který v návaznosti na dosavadní politické diskuse i mezinárodní vědeckou spolupráci navrhuje konkrétní opatření pro zajištění zodpovědného používání umělé inteligence ve vojenské oblasti a vyzývá k vzájemné koordinaci a spolupráci při řízení vývoje technologie.

Důležitým bodem je současná shoda všech aktérů na nutnosti zachování lidské zodpovědnosti v souvislosti s jakýmikoli zbraňovými systémy a rozhodováním o jejich použití. Dokument také uznává jak existenci rizik, tak potenciálních přínosů vojenského využívání AI a vyzývá k jejich vyváženému zohlednění.

Zdroj: MZV ČR

Papež Lev XIV. jmenoval arcibiskupem pražským a primasem českým 54letého Mons. Stanislava Přibyla, dosavadního biskupa litoměřického. Post nejvyššího představitele české katolické církve převezme od Mons. Jana Graubnera.

Blahopřejeme!

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO

Od února bude Teritoriálním silám AČR velet brigádní generál Petr Svoboda, bývalý velitel 7. mechanizované brigády se zkušenostmi z pracovišť NATO. Slavnostní nástup k předání funkce se dnes uskutečnil v kasárnách Prokopa Holého v Táboře za účasti ministra obrany Jaromíra Zůny, který se o vznik tohoto velitelství před lety osobně zasadil. Generál Svoboda ve funkci střídá plukovníka gšt. Antonína Gensera.

Teritoriální síly jsou součástí ozbrojených sil AČR a nově na stejné taktické úrovni jako pozemní, vzdušné či speciální síly. Systémová změna se promítla i do personální oblasti – nyní v jejich čele stojí velitel v generálské hodnosti (pozn.: Vojáky AČR v hodnostech generálů služebně zařazuje, tedy ustanovuje, do funkcí ministr obrany.).  Vznikly v roce 2019 s cílem posílit obranu území ČR a lépe propojit armádu s regiony. Velitelství je nadřízeno krajským vojenským velitelstvím (KVV) a teritoriálním jednotkám Aktivní zálohy (AZ). Ty nedávno prošly významnou změnou, její pěší roty při KVV se transformovaly do praporů územní obrany.

„Dnešní den považuji za důležitý milník v rozvoji teritoriálních sil. Během svého působení v armádě jsem byl vždy přesvědčen, že posílení obrany našeho území a zvýšení odolnosti společnosti vůči bezpečnostním hrozbám se neobejde bez zapojení veřejnosti. Základním pilířem teritoriálních sil se proto stala aktivní záloha složená z občanů, kteří v daném kraji žijí a mají k němu silný citový vztah,“ zdůraznil v úvodu projevu ministr obrany Jaromír Zůna. Byl to před lety právě jeho návrh (pozn.: za náčelníka generálního štábu Josefa Bečváře), aby nové Velitelství teritoriálních sil vzniklo. „Tehdy jsem myslel, že to je jen správný nápad. Dnes vidím, že to bylo skutečně vizionářské opatření,“ zavzpomínal ministr.

Význam velitelství vyzdvihl i 1. zástupce náčelníka Generálního štábu AČR generálporučík Miroslav Hlaváč. „Současný způsob vedení operací jasně ukazuje, že hloubka operačního prostoru se významně zvětšila. Moderní zbraňové systémy i hybridní působení mění charakter konfliktů, obrana vlastního území proto začíná doma a teritoriální síly v ní mají klíčovou roli nejen při obraně území státu, ale i při zajišťování podpory aliančních jednotek.“

Bojový prapor v nových rukou

Bojový prapor novému veliteli předal plukovník gšt. Antonín Genser, který stál u zrodu Velitelství teritoria. „Za těch sedm let jste zde vykonal velký kus práce. Začali jste řídit krajská vojenská velitelství, budovat prapory územní obrany a připravovat aktivní zálohu na ochranu objektů kritické infrastruktury a k plnění dalších úkolů. Teritoriální síly se zapsaly i do povědomí občanů při krizových situacích, jakými byly mimo jiné pandemie COVID-19 či předloňské povodně,“ poděkoval končícímu veliteli Jaromír Zůna.

Brigádnímu generálu Petru Svobodovi, který v minulosti velel 7. mechanizované brigádě a působil v aliančních pracovištích, pak popřál mnoho zdaru. „Čekají vás nelehké úkoly, které s sebou přináší aktuální zhoršené bezpečnostní prostředí. V letošním roce přeberete pod své velení prapor podpory nasaditelných sil v Rakovníku, který právě tyto schopnosti rozvíjí,“ nastínil ministr obrany, který je autorem i tohoto návrhu – tedy vzniku samostatného praporu, jenž pro spojence zajistí vše od přebírání konvojů na hranicích po vybudování kompletního zázemí včetně ubytování a doplnění pohonných hmot.

Před novým velitelem i jeho zástupcem plukovníkem Antonínem Genserem stojí také výzva v podobě komunikace s veřejností. Podle ministra je nutné společně přesvědčit občany, aby se dobrovolně podíleli na obraně své země. „Přeji vám mnoho zdaru ve vaší práci a celým Teritoriálním silám, aby vás ve vaší službě vždy provázelo vaše motto „Bráníme srdcem“. To vyjadřuje, že svou zemi chcete bránit dobrovolně, z vnitřního přesvědčení a rozhodnutí. Protože je to váš domov, máte zde své rodiny a hodnoty, za které jste připraveni položit svůj život. Takových vojáků si budu vždy nesmírně vážit a podporovat je,“ poděkoval ministr obrany na závěr nastoupeným vojákům.

brig. gen. Ing. Petr SVOBODA, MSS (výběr z životopisu)

• od 1. února 2026 velitel Velitelství teritoriálních sil
• od srpna 2025 poradce NGŠ AČR
• 2022-2025 náčelník štábu JFTC zahraničního pracoviště Mons
• 2020-2022 velitel 7. mechanizované brigády
• 2018-2019 zástupce velitele Velitelství výcviku – Vojenské akademie
• 2017 ředitel odboru zahraničních operací Společného operačního centra MO
• 2016-2017 náčelník odboru plánování Velitelství pozemních sil
• 2016 velitel 74. lehkého motorizovaného praporu

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Debata o Grónsku se znovu otevřela poté, co Donald Trump opakovaně zdůraznil nutnost jeho ochrany. Podle mě Grónsko není v tuto chvíli přímo vojensky ohroženo, ale jeho význam roste s tím, jak klimatické změny otevírají Arktidu pro obchodní i vojenské aktivity. Rusko zde dlouhodobě posiluje svou přítomnost – disponuje desítkami arktických základen a modernizuje své kapacity na severu.

Grónsko je součástí NATO skrze Dánsko a jakýkoli přímý útok by znamenal konflikt s celou Aliancí. Proto se jako rozumné řešení jeví společná cvičení NATO v regionu, která by posílila odstrašení, zlepšila připravenost a zároveň uklidnila obavy Spojených států bez narušení suverenity území.

Zároveň je ale možné se na Trumpovy výroky dívat jinak. Trump je „hráč“, který často používá přehnanou a konfrontační rétoriku jako nástroj. V tomto smyslu nejde ani tak o skutečný záměr Grónsko převzít, ale spíš o jasný geopolitický vzkaz Rusku a Číně: Arktida, a konkrétně Grónsko, je prostor, kam tyto mocnosti nesmějí vstupovat bez reakce Západu.

Trump tak může svými výroky záměrně vymezovat červené linie a testovat reakce spojenců i rivalů. Problémem však je, že podobná strategie zároveň narušuje důvěru uvnitř NATO, protože pracuje s tlakem na spojence místo s koordinací. Právě vnitřní rozkol v Alianci by byl tím, na co by Rusko a Čína čekaly nejraději.

Ve výsledku tedy Grónsko není ani tak předpolím blížící se války, jako spíš symbolickým bojištěm vlivu, signálů a moci – a způsob, jakým se o něm mluví, může být stejně důležitý jako reálné vojenské kroky.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
poradce prezidenta ČAKO pro oblast komerční bezpečnosti

V těchto dnech si připomínáme sté výročí založení československého konzulátu v Jeruzalémě, prvního československého zastupitelského úřadu na Arabském poloostrově.

Činnost zahájil již 16. ledna 1926, ale oficiálně až od 23. února 1926, kdy první československý konzul Vladimír Fric předal svůj konzulský patent do rukou Lorda Plumera, tehdejšího Vysokého komisaře pro Palestinu. Tento konzulát fungoval nepřetržitě až do roku 1952 (v roce 1935 povýšen na generální konzulát), kdy jeho funkce převzalo československé vyslanectví v Tel Avivu, fungující od roku 1950.

Zdroj: Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Jaromír Zůna se dnes poprvé ve funkci ministra obrany zúčastnil zasedání výboru pro obranu Poslanecké sněmovny PČR. Na programu bylo mj. představení priorit Ministerstva obrany v rámci programového prohlášení vlády, návrh závěrečného účtu státního rozpočtu ČR za rok 2024 – kapitola 307 – Ministerstvo obrany či účast ozbrojených sil ČR na vojenských cvičeních mimo ČR i cvičení ozbrojených sil jiných států v ČR.

Zdroj: Ministerstvo obrany ČR

Ve věku 79 let zemřel doc. Ivan Odilo Štampach, významný český religionista a teolog. V 80. letech byl tajně vysvěcen na kněze v Berlíne, v poslední době byl členem Starokatolické církve.

Kromě vysokoškolského působení byl známým komentátorem církevního a společenského dění a vždy se zasazoval o náboženskou svobodu.

Čest jeho památce!

Prof. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO