V posledních měsících se na bezpečnostní scéně objevují varovné signály, které nelze ignorovat. Zatímco Evropa dlouhá léta těžila z „mírové dividendy“ a investovala do sociálních služeb, demografických programů či environmentálních cílů, realita světové bezpečnostní situace se prudce proměnila. Dva různé signály z globální politiky — hrozba konfliktu s Ruskem a strategické vojenské posilování Číny — ukazují, že zábrany mezi „mírem“ a „válečnou připraveností“ mohou být tenčí, než si mnozí Evropané myslí.
Hrozba přímého konfliktu v Evropě je reálná
Evropská bezpečnostní komunita se začíná shodovat na tom, že konflikt s Ruskem není nemyslitelný scénář vzdálené budoucnosti, ale potenciální riziko v řádu několika let. Experti, úředníci a vojenští analytici varují, že Evropa není dostatečně připravena na rozsáhlý ozbrojený konflikt, pokud by Moskva překročila hranice či aktivně ohrozila členské státy NATO. NATO sice má alianční obranné plány, ale jejich realizace a praktická schopnost hájit kontinent zůstávají nedostatečné — vojenské kapacity nejsou plně připravené a infrastruktura odolná vůči útokům.
Navíc hybridní aktivita — sabotáže, dezinformace, narušování kritické infrastruktury — se stává normou. To znamená, že válka už dnes probíhá, byť možná ne v klasickém pojetí, ale jako komplexní snaha zlomit odolnost společností a států.
Čína konstruktivně nepřátelská?
Přesně naopak Zatímco mnohé evropské státy stále preferují diplomacii a obchodní vztahy, vojenské hodnocení USA ukazuje, že Čína nekladla své strategické cíle do zásuvky. Pentagon ve své nejnovější zprávě konstatuje, že Čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA) se rychle modernizuje, rozšiřuje své jaderné kapacity a vyvíjí schopnosti nezbytné pro vítězství ve válečném konfliktu o Tchaj-wan do roku 2027. K tomu buduje mohutné raketové síly, rozšiřuje kybernetické a vesmírné kapacity a celkově zvyšuje vojenskou pohotovost.
I když se Evropa necítí přímo ohrožena v Pacifiku, tak globální geopolitická proměna nemůže být ignorována: světová mocnost, která se na konflikt připravuje, bude mít dopady také na evropské bezpečnostní zájmy — a to přes NATO i globální strategické aliance.
Proč nestačí spoléhat na sociální stát a „mírové iluze“?
Poslední dekády investic do sociálních programů, péče o sociální stát a ekonomické stability přinesly Evropě kvalitní životní standard — ale zároveň odebraly pozornost od vojenské připravenosti. Vysoká životní úroveň nesmí být mylně považována za záruku bezpečí ve světě, kde se mocenské ambice neřídí jen ekonomickými, ale i vojenskými cíli. V evropské debatě se stále častěji ukazuje, že přes důraz na rozhledny, cyklostezky a komfortní životní projekty jsme postupně zapomněli na základní pilíř státní suverenity — obranu a zbrojení. Bez toho žádný stát dlouhodobě, ani ten sociální, neobstojí.
Historie nás učí, že bezpečnostní rovnováha není přirozené právo, ale výsledek aktivní obrané politiky. Pokud Evropa ponechá svou obranu pouze „dlouhému období míru“, riskuje, že realita geopolitického soupeření převezme iniciativu bez ohledu na to, zda je na to připravena.
Investice do bezpečnosti nejsou luxus, ale nutnost. Nepleťme si mír a klid.
Evropské státy nyní čelí zásadnímu rozhodnutí:
Pokračovat v prioritách sociální politiky za cenu relativního oslabení obranných schopností nebo přehodnotit rozpočty, posílit ozbrojené síly, zintenzivnit vojenský výcvik a modernizaci, a budovat silné kolektivní obranné struktury.
Když se svět mění rychleji, než si mnozí uvědomují, investice do obranných kapacit a strategické bezpečnosti už nejsou volitelným doplňkem, ale základním předpokladem přežití demokratických hodnot a bezpečné budoucnosti.
PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
poradce prezidenta ČAKO pro oblast komerční bezpečnosti