Evropa v posledních měsících čelí stále většímu počtu ruských provokací. Nejde přitom o otevřenou vojenskou agresi, ale o sérii kroků, které se pohybují na hraně mezinárodního práva. Sabotáže kritické infrastruktury, kybernetické útoky, rušení signálu GPS, narušování vzdušného prostoru, špionáž či informační operace. Každý jednotlivý incident může působit jako izolovaná událost. Dohromady ale vytvářejí obraz systematické hybridní kampaně, jejímž cílem je testovat odolnost evropských států i samotného NATO.
Právě v tom spočívá největší problém. NATO bylo založeno jako obranná aliance proti klasickému vojenskému útoku. Současné hrozby jsou ale mnohem složitější. Pokud někdo poškodí podmořský kabel, zaútočí na energetickou síť nebo naruší leteckou dopravu pomocí rušení GPS, jen velmi obtížně lze určit okamžik, kdy už jde o útok, který by měl aktivovat článek 5 Washingtonské smlouvy. A právě této nejistoty Moskva podle řady bezpečnostních analytiků využívá.
Rusko tím sleduje několik cílů současně. Testuje rychlost rozhodování evropských vlád, ochotu spojenců postupovat jednotně a také reakci veřejnosti. Hybridní operace jsou navíc relativně levné, obtížně prokazatelné a umožňují vyvíjet tlak, aniž by hrozila okamžitá vojenská odveta.
Z východního pohledu nejde o náhodné incidenty. Jde o dlouhodobou strategii, která má postupně oslabovat důvěru občanů ve schopnost států zajistit bezpečnost. Každý výpadek infrastruktury, každé narušení dopravy nebo kybernetický útok totiž vyvolává otázku, zda jsou evropské instituce schopné podobným hrozbám čelit.
Jak by tedy mělo NATO reagovat?
První doporučení je překvapivě jednoduché – přestat vnímat jednotlivé incidenty odděleně (psal jsem o tom minule). Hybridní útoky je potřeba hodnotit jako součást jedné dlouhodobé kampaně, nikoliv jako izolované události.
Stejně důležité je posílit ochranu kritické infrastruktury. Elektrické sítě, datová centra, podmořské kabely, satelitní komunikace nebo logistické uzly dnes představují stejně důležité cíle jako vojenské základny. Moderní konflikt totiž stále častěji začíná útokem na fungování společnosti, nikoliv na její armádu.
Další oblastí je sdílení zpravodajských informací. Hybridní operace často zasahují několik států současně a pouze rychlá výměna informací umožňuje odhalit jejich skutečný rozsah. NATO proto v posledních letech výrazně posiluje spolupráci v oblasti zpravodajství, kybernetické obrany i ochrany východního křídla Aliance.
Neméně důležitá je schopnost rychle připsat odpovědnost. Pokud není pachatel jednoznačně označen, zůstává prostor pro dezinformace a popírání odpovědnosti. Právě proto se stále častěji hovoří o potřebě společného evropského mechanismu pro vyšetřování hybridních útoků.
Zásadní je ale i psychologický rozměr celé situace. Cílem podobných provokací totiž nemusí být způsobit rozsáhlé škody. Mnohem důležitější může být vyvolání nejistoty, strachu a pocitu, že stát situaci nezvládá. Pokud se podaří oslabit důvěru veřejnosti v instituce, dosahuje protivník svého cíle i bez výstřelu.
Právě proto by Evropa neměla reagovat přehnaně ani podléhat panice. Na druhou stranu by bylo stejně nebezpečné podobné incidenty bagatelizovat. Největší výzvou pro NATO dnes není jen odradit protivníka vojenskou silou, ale také ukázat, že Aliance dokáže reagovat na konflikty, které se odehrávají v šedé zóně mezi mírem a válkou.
Možná právě zde se rozhodne o budoucnosti evropské bezpečnosti. Ne na frontové linii, ale v kyberprostoru, u energetických sítí, podmořských kabelů nebo satelitní navigace. Moderní konflikt totiž stále méně připomíná klasickou válku – a stále více boj o odolnost celé společnosti.
PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO