V posledních měsících se stále zřetelněji ukazuje, že válka na Ukrajině není jen konfliktem o území, ale především o tempo adaptace. Informace zapadají do obrazu, který jako bezpečnostní analytik sleduji už delší dobu: nejde o izolované inovace, ale o systematický posun ve způsobu vedení války.

Už po Majdanu jsem hovořil o predikci, že se Ukrajina stane nejen geopolitickým nárazníkem, ale i testovacím prostředím budoucích konfliktů. Dnes se tato hypotéza naplňuje téměř učebnicově. Bojiště zde nefunguje jen jako místo střetu, ale jako urychlovač vývoje – něco, co by jinde trvalo roky, se zde ověřuje v řádu měsíců.

Zajímavé přitom je, co v některých zprávách nezaznívá naplno. Například systémy typu Phantom MK-1 – tedy humanoidní nebo semi-autonomní robotické platformy – zatím nejsou masově nasazeny (v únoru první dva kusy), ale jejich vývoj a testování probíhá paralelně s konfliktem. A právě to je podstatné. Nejde o to, zda konkrétní model dnes rozhoduje na frontě, ale že vzniká nová kategorie nástrojů, která bude mít dopad v horizontu několika let. Roboti netrpí únavou ani strachem a mohou nepřetržitě působit v extrémních podmínkách, přičemž jsou odolní vůči chemikáliím, radiaci nebo biologickým látkám. Obří armády humanoidů nakonec znehodnotí taktickou výhodu nepřítele v jakémkoli konfliktu, podobně jako dnešní jaderné odstrašení.

Podobně je potřeba číst i informace o amerických kontraktech a širším zapojení technologických firem. Spojené státy i další aktéři postupně rozšiřují spolupráci se soukromým sektorem, a to nejen v oblasti zbraní, ale i dat, softwaru a autonomních systémů. Tento trend sleduji dlouhodobě – a není omezený jen na Ukrajinu. Oznámení o vývoji obdobných technologií přicházejí i z dalších zemí, od Izraele po asijské státy. Jinými slovy, nejde o lokální inovaci, ale o začátek širší transformace.

Ukrajina v tomhle funguje jako katalyzátor. Její přístup připomíná spíš technologický startup než tradiční armádu: rychlé iterace, testování v reálném prostředí, ochota selhávat a upravovat řešení za pochodu. V kontrastu s tím působí ruský model jako klasický průmyslový systém – robustní, ale pomalejší v adaptaci.

Právě kombinace těchto faktorů – experimentální prostředí, zapojení soukromého sektoru a postupná robotizace – vytváří nový standard. A ten bude mít dopad i mimo samotný konflikt. V okamžiku, kdy se technologie jako autonomní platformy, pokročilé drony nebo systémy elektronického boje stanou běžnou součástí výzbroje, změní se i pravidla hry.

Pro Evropu z toho plyne několik nepříjemně konkrétních závěrů. Zaprvé, nestačí sledovat jednotlivé technologie – klíčová je schopnost jejich integrace. Zadruhé, bez hlubší spolupráce se soukromým sektorem nebude možné držet krok. A zatřetí, evropské armády budou muset přehodnotit vlastní strukturu: méně důrazu na kvantitu, více na flexibilitu a technologickou kompetenci.

Možná nejdůležitější ale je změna myšlení. Pokud Ukrajina dnes funguje jako prototyp budoucí války, pak by evropské státy neměly čekat na „hotový produkt“. Doporučení je v tomhle směru poměrně přímočaré: aktivně investovat do autonomních systémů, vytvářet testovací prostředí i v mírových podmínkách a zrychlit rozhodovací procesy, které jsou dnes často brzdou inovací.

Protože největší riziko pro Evropu není technologické zaostávání samo o sobě, ale to, že si jeho dopady uvědomí až ve chvíli, kdy už budou nové standardy definovat jiní.

PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
Poradce prezidenta ČAKO