Na ukrajinské frontě se odehrál další moment, který může vypadat jako technologická zajímavost, ale ve skutečnosti ukazuje hlubší změnu způsobu vedení války.
Ukrajinci při operaci Vivaldi nasadili proti ruským pozicím pozemní bojové roboty vybavené zařízeními Bullspike (dvojice jednorázových protitankových – bulharská modernizace sovětského RPG). Pozemní drony se přiblížily k ruským postavením, zahájily palbu a následně pokračovaly směrem k úkrytům. Tam byly sebevražedně odpáleny. Ukrajinští operátoři přitom podle 3. armádního sboru řídili stroje z chráněných míst vzdálených desítky kilometrů od fronty. Nejde tedy o nějakou futuristickou zbraň z laboratoře. Jde o relativně jednoduchý existující systém, který Ukrajinci umístili na bezosádkovou pozemní platformu. A právě v tom je podstata současné technologické změny: nová vojenská schopnost nemusí vzniknout vývojem zcela nové zbraně. Může vzniknout propojením několika již existujících technologií. Člověk tak může zůstat desítky kilometrů od fronty, zatímco robot přiveze zbraň až k cíli.
To je podstatné. Do první linie tentokrát nemusí jít člověk. Robot může udělat část práce, která byla ještě donedávna spojena přímo s útočící pěchotou. A právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších lekcí současné války. Nejde jen o to, že armády dostávají nové zbraně. Mění se samotný poměr mezi člověkem a rizikem.
Ještě donedávna musel voják, pokud chtěl zaútočit na nepřátelské postavení, vstoupit do prostoru, kde mohl být zasažen. Dnes může nejnebezpečnější část úkolu převzít stroj. Člověk zůstává za ním. Rozhoduje. Řídí. Vyhodnocuje. Ale nemusí být fyzicky na místě, kde protivník střílí. To je skutečná změna.
Na ukrajinském bojišti jsme si už zvykli na drony. Ty létají nad zákopy, vyhledávají cíle, shazují munici nebo útočí přímo na vojáky a techniku.
Pozemní robot je další krok. Může se pohybovat v terénu, který je pro člověka extrémně nebezpečný, a přitom může nést vlastní výzbroj.
V tomto konkrétním případě ukrajinská jednotka podle vlastního popisu použila roboty jako jakousi „náhradu útočné skupiny“. Neznamená to samozřejmě, že pěchota z bojiště zmizí. Znamená to ale, že část jejích nejnebezpečnějších úkolů může postupně převzít technika. A to je důležité nejen pro vojáky. Je to další ukázka toho, jak rychle se mění svět kolem nás.
Ukrajina je v tomto ohledu mimořádná. Technologie se tam nevyvíjejí jen v laboratoři nebo na veletrhu. Jsou okamžitě konfrontovány s realitou.
Co funguje, přežije.
Co nefunguje, zmizí.
A právě proto bychom měli ukrajinské zkušenosti sledovat mnohem pozorněji.
Ještě zajímavější je, že pozemní roboty zde nejsou používány pouze jako zbraň. Ukrajina je nasazuje také pro logistiku, průzkum nebo další úkoly, při kterých není nutné vystavovat člověka přímému ohrožení.
Směr je tedy poměrně jasný: tam, kde je možné poslat místo člověka stroj, začíná to dávat stále větší smysl. A nemusí jít pouze o válku.
Co to znamená pro nás? Tady bych byl opatrný s tím, abychom z jedné ukrajinské operace dělali předpověď, že „válku budou brzy vést roboti“. To zatím nevíme. Robot má své limity. Potřebuje energii, komunikaci a operátora. Může být rušen, poškozen nebo zničen. Terén může být problém. Technologie nemusí fungovat tak, jak funguje v konkrétních podmínkách ukrajinské fronty. Ale směr vývoje přehlédnout nejde. Člověk se stále více vzdaluje od místa samotného fyzického střetu. A má to i civilní rozměr.
Stejně jako dnes sledujeme drony, musíme si zvykat, že v budoucích konfliktech mohou být součástí bezpečnostního prostředí také pozemní autonomní nebo dálkově ovládané systémy.
Mohou se objevit v blízkosti infrastruktury, letišť, průmyslových areálů nebo jiných citlivých míst. Neměli bychom proto strašit veřejnost představou „robotické války“. Měli bychom ji ale vzdělávat o tom, že způsob, jakým může být vedena bezpečnostní hrozba, se mění.
Stejně jako dnes lidé vědí, že dron nemusí být jen hračka, měli bychom postupně chápat i to, že malý pozemní robot nemusí být jen technická kuriozita.
Největší lekce? Všímat si změny a přizpůsobit se dříve, než přijde k nám.
Ukrajinská zkušenost je pro nás cenná právě proto, že nemusíme stejné věci nejprve zažít. Můžeme se dívat a můžeme se učit.
A můžeme o těchto změnách mluvit s veřejností bez zbytečného strašení. Upozorňovat na rizika totiž neznamená strašit veřejnost. Strašení vzniká tehdy, když někdo pracuje pouze s emocí a hrozbu zveličuje.
Dnes jsou to bojové roboty na ukrajinské frontě. Zítra mohou být běžnou součástí moderního bezpečnostního prostředí. A stejně jako jsme se museli naučit žít ve světě dronů, kybernetických útoků a informačních operací, budeme se muset naučit rozumět i dalším technologiím. Ne proto, abychom se báli. Ale abychom nebyli překvapeni.
Ukrajina nám znovu ukazuje, že moderní válka se mění velmi rychle. A nejlepší obranou společnosti není panika, ale informovanost, schopnost rozpoznat nové riziko a připravenost reagovat na něj s chladnou hlavou.
PhDr. Lukáš Šeršeň, PhD., DBA
bezpečnostní poradce prezidenta ČAKO