Lidská paměť je někdy krátká a ráda idealizuje.
Množí se stesky na neutěšený stav současného práva – na tvorbu, aplikaci, interpretaci a výkon práva, na stav české justice i na právo(státo)vědu.
Pootevřeme tedy okénko srovnávací právovědy.
V přelomových letech 1918 a 1989 byl uplatněn princip právní kontinuity a evolučně státní diskontinuity.
Do roku 1990 jsme žili v paternalistickém státě, který se snažil o hegemonizaci společenského života, tzv. prostupoval všemi póry společnosti. Projevy občanské a politické svobody připouštěl jen formálně, tedy pokud je zřídil, řídil, usměrňoval a pokud sloužily v jeho zájmu. Lidská práva byla pouze nominální součástí ústavního systému.
Právo mělo původně v rozvinuté socialistické společnosti (komunismu) postupně „odumírat“, místo toho se však stalo účinným nástrojem podrobeným státní a stranické moci (ÚV).
Právo tak bylo souhrnem pravidel chování, která měla silný vnitřní ideologický náboj i silnou vnější ideologickou fasádu, to jest tonulo v nánosech státní ideologie.
Tresty za „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“ byly na úrovni trestů za násilné trestné činy a činy proti socialistickému zřízení byly mnohdy tvrději trestány nežli vraždy. Obvyklé formy vlastnictví byly pošlapány.
Právo bylo v područí státu, ostatně i ústavní právo (první platný právní obor) bylo příznačně nazýváno a vyučováno jako právo státní. To podle sovětské právní vědy, přičemž v současném Rusku se opět užívá v názvu ústavní právo.
Výše uvedené lze shrnout následujícím citátem: „Kde nikdo nic neví a nikdo není nic, tam jen moc může a smí. Nevládne mocí práva, vládne právem moci, a pak je právem všechno, nač moc stačí“ (J. Šafařík, Cestou k poslednímu, Praha 1993, str. 50). To vystihuje vztah státu a práva i justice v širším smyslu (tehdejší složky Sboru národní bezpečnosti, prokuratura, soudy, Sbor nápravné výchovy, ale i přidušená advokacie). Nestrannost a nezávislost těchto orgánů byla namnoze selektivní.
Srovnání socialistické zákonnosti a justice s těmi dnešními je nemístné a nemůže obstát. Nestrannost a nezávislost v rozhodování byla zásadně obnovena, i když trpí excesy.
Současný „odideologizovaný“ stát, právo a justice, které stojí na základní idei demokracie, lidských práv a právního státu, se nacházejí v úplně jiné pozici. Přesto je možné a dokonce nutné je oprávněně kritizovat, ale pro jiné nešvary (průtahy, korupce).
Ústava je neoddiskutovatelně normotvorným ohniskem celého právního řádu a mnohé výtky na její vrub usvědčují stěžovatele z neznalosti či zlé vůle.
Platná Ústava ČR je hodnotným a hodnotovým dokumentem, jenž je mezinárodně uznáván. Problém představují některé zákony a zejména neúměrné množství a kvalita podzákonných norem.
Při výkonu státní správy zůstávají neuralgickými body nekompetence, neefektivita, účelovost a klientelismus. Modernizace (primárně elektronizace) veřejné správy se stále plně nedaří.
Za malicherné politické spory Ústava nemůže už vůbec.
Ústavní soud je funkčním orgánem ochrany ústavnosti a má přirozený monopol na ústavněprávní rozhodování. Jeho nálezy jsou bez dalšího závazné pro všechny české subjekty. Měl by však důsledně dbát (a to právě tento ústavní orgán) na to, aby rozhodoval vždy bez zbytečných průtahů, srozumitelně, mimořádně odborně a přitom noblesně. V tom má jistý dluh a je kritizovatelný.
Česká společnost (stát a jeho právní řád) však nyní stojí před novými výzvami a hrozbami současného globálního vývoje – viz jiné mé publikované texty.
Demokratický ústavní stát a standardy národní a státní svébytnosti jsou a musí být nezpochybnitelnými imperativy i dnes a v budoucnu!
Únor 2021
Pavel Bílek
