S blížícím se 21. srpnem, který je významným datem české (československé) historie, tímto předkládáme zamyšlení – traktát zacílený nejen na armádní segment společnosti.
Doc. Pavel Bílek
Prezident a generál ČAKO
Osmašedesátý
Zanedlouho vzpomeneme jednu z těch temnějších událostí naší novodobé historie. 21. srpna to bude 55 let od přepadení Československa jeho nejbližšími tehdejšími spojenci, zeměmi Varšavské smlouvy. Byl to den, kdy nám bylo připomenuto, a to velmi důrazně, kdo byl v této zemi skutečným pánem. Byl to den, kdy dosavadní politická nadvláda Sovětů byla podepřena vojenskou silou, kdy začala vedle politické a ekonomické podřízenosti i úplná vojenská okupace. Od tohoto okamžiku už nikdo nemohl ani předstírat, že jsme samostatnou zemí. Z tohoto područí jsme se sami nijak neosvobodili. Nesmyslný a krutý režim se zhroutil svou vlastní neschopností a my jsme dostali svobodu, aniž bychom tak úplně pochopili, co to znamená. V každém případě je nutno si neustále připomínat, že v této zemi po celou její historii žili a stále žijí lidé, kteří vědí, co je to svoboda, čest a hrdost a také se tak chovají. V moderní historii to byly statisíce poctivých a odvážných, kteří se se zbraní i beze zbraně postavili okupaci jak nacistické, tak komunistické. Bojovali doma, bojovali ve světě. A pozor, není to tak, že by ostatní s takovou historií, jakou nám ordinovali Němci či Rusové, prostě souhlasili a spolupracovali. To v žádném případě. Obvykle to bývá tak, že asi 5% obyvatel okamžitě kolaboruje, asi stejné množství se staví otevřeně na odpor a bojuje a ostatní se snaží zachovat své rodiny a majetky a především životy, což je také svým způsobem vyjádření nesouhlasu s agresí, v žádném případě to ale není – jak se nám mnozí snaží vnutit – žádná kolaborace. Zásadním problémem těchto dob bylo a je to, že naši vůdcové, naši politici vždy naprosto ostudně selhali a své obyvatelstvo zradili, opustili, zaprodali – a to je podstata problému. Přesto – nebo právě proto – se vždy našli lidé, a nebylo jich nikdy málo, kteří se teroristickým silám dokázali vzepřít.
Srpen 68 je – po únoru 48 – okamžikem, který znovu ukázal nesmyslnost a nelidskost komunistického režimu v jeho plné nahotě. Co je ovšem mimořádně zajímavé, to bylo neuvěřitelné sjednocení lidu a vzepětí vlastenectví v tom pravém slova smyslu. Já osobně jsem v období Pražského jara neviděl žádný reálný příslib svobody a demokracie. Mezi protagonisty socialismu s lidskou tváří bylo na můj vkus příliš mnoho skalních komunistů let padesátých, kdy se brutální podstata tohoto typu despocie projevila v plné nahotě. A pokud si někdo opravdu myslí, že se něco měnilo k lepšímu, pak stačí se podívat na Sbírku zákonů z té doby a přečíst si přijaté právní normy. Přesto se tento neuskutečnitelný pokus o reformu něčeho nereformovatelného kupodivu dočkal neuvěřitelné podpory naprosté většiny obyvatel. Už jen pouhý náznak uvolnění politického znamenal pro většinu obyvatel předzvěst skvělých změn – podotýkám znovu, že změn systému, nikoli jeho opuštění, na to nesmíme zapomínat.
Nevěřím, že by o připravovaném vpádu tzv. „spojeneckých vojsk“ nevěděla určitá část špiček ozbrojených složek, armády a bezpečnosti, o čemž svědčí mnoho detailů jako např. převzetí řízení letového provozu na Ruzyni, rychlost předání rozkazu armádě k nečinnosti a nebránění postupu agresora a jistě si sami vzpomenete na řadu podobných jevů. Nakonec o tom existuje řada publikací, za nejpřesnější považuji práci Daniela Povolného Operace Dunaj. O to větší byla následná deziluze, kterou bych se nebál srovnat s deziluzí po Mnichově.
Proto si nesmírně vážím těch, kteří bez ohledu na dosavadní průběh svého života se dokázali v pravý čas rozhodnout a režimu se postavit. Vzpomínáme-li na srpen 68 a následující dobu tzv. normalizace, pak se musíme sklonit před odvahou těch, kteří s plným vědomím následků projevili své postoje a názory. A s hrdostí mohu konstatovat, že mezi ně patřila i nemalá část vojáků – důstojníků, praporčíků i občanských zaměstnanců vojenské správy. Ze zjištěných dat je evidentní, že šlo z hlediska profese skupinu nejsilnější. Srpen 68 je tedy tím datem, předělem, kdy se opět vyčleňuje oněch pověstných nejméně 5% kolaborantů. A když si k tomu připočtete všechny aktivní členy státostrany, je výsledek jasný. Můžete si říci, že oni drželi moc, ekonomiku, policii, armádu, Lidové milice, státní správu a tak si mohli dělat, co chtěli. Do jisté míry je to pravda, ale nesmíme zapomenout, že sovětští poradci v armádě, policii a především ve vedení strany a státu (což v despociích splývá v jedno) byli teď doplněni hrubou silou armády. Sověti si na našem území dle vlastní libovůle vytvořili vojenské základny a šli až tak daleko, že si zde zřídili i jaderné základny. Jestli se naši komunisté sovětům nejprve podřídili s tím, že mohli úspěšně předstírat jakousi rovnoprávnou spolupráci, pak v srpnu 68 padly poslední zábrany a stali jsme se plnokrevnou kolonií. A naši soudruzi svou moc, svěřenou jim sovětskými soudruhy, zneužili naplno. Každého, kdo se jim postavil na odpor, každého, kdo projevil odvahu nahlas a otevřeně projevit svůj názor, každého tvrdě ztrestali. Opět vyháněli lidi z vlasti, opět je zavírali, opět je vyhazovali ze zaměstnání, opět se mstili jejich dětem.
Jestliže si tedy připomínáme srpen 68 jako počátek sovětské okupace, nesmíme zapomenout na podíl našich komunistů a jejich přicmrdávačů. Sovětům stačilo, že naši zem ovládli a že ji mohli použít či spíše zneužít k případnému splnění svých světovládných choutek jako nástupiště, ale i dějiště válečné expanze na západ. Jestli někdo násilně lámal charakter obyvatel, pak to byli „naši“ komunisté. A po listopadu 89 jsme ze země vyhnali sovětské vojáky, „své“ komunisty jsme si přivinuli na hruď. Sice jsme je zbavili vedoucí úlohy, nechali jsme jim však možnost nás ovlivňovat a nenápadně nás řídit a usměrňovat naše kroky. Výsledku se pak nemůžeme divit.
Vraťme se k vojákům a armádě. I tak mírumilovný člověk, jakým bezesporu TGM byl, velmi rychle pochopil, že miliční systém je pro Československo nepřijatelný a hned po vzniku republiky přistoupil i k budování armády. Nejvyšší vojenské posty velmi prozíravě svěřil nejprve italským a později francouzským důstojníkům. Ty pak po návratu do vlasti doplnili a nakonec nahradili legionáři (tedy hodně zjednodušeně řečeno). Důstojníkům minulého rakousko-uherského režimu, byť českého původu, naprosto logicky nedůvěřoval. Proto také mělo Československo v meziválečném období jednu z nejkvalitnějších armád v Evropě a to nejen z hlediska výzbroje, ale především v morálních kvalitách jak armády, tak civilního obyvatelstva. Problém byl v tom, že jsme v okamžiku reálného ohrožení měli v čele státu zřejmě zdatné politiky a diplomaty, ale ani jediného skutečného státníka. Po roce 89 jsme stáli před stejným problémem – jak vytvořit demokratickou armádu. Bohužel nebyl nikdo, kdo by tuto otázku chtěl skutečně řešit, a tak prvními „šéfy“ armády byli soudruzi Vacek jako ministr a Slimák jako NGŠ. Jejich jedinou – a logickou – starostí bylo chránit své lidi. Proto také byla drtivá většina lidí z Hlavní politické správy, řadoví politruci a orgány VKR (vojenské složky StB) včleněna do velitelských struktur všech stupňů jak armády, tak ministerstva. To je realita, s jejímiž důsledky bojujeme dodnes a také to, co si dodnes nechce nikdo přiznat.
Proto považuji 21. srpen 1968 za mimořádně závažnou a zavazující událost našich moderních dějin. Toto datum si musíme – spolu s řadou jiných – neustále připomínat, abychom nezapomněli, kam vede ignorování vlastních dějin, kam vede nezodpovědný přístup k věcem veřejným, kam vede popírání základních principů demokracie, kam vede pohrdání vlastní suverenitou. Tento den je ilustrací vztahu komunistů k zemi, k obyvatelstvu. Celé Pražské jaro bylo jen vágním pokusem o nějaké změny v ekonomice, což pochopitelně vyplývalo z neradostné reality úpadku průmyslu i zemědělství. Pokus byl naprosto nerealistický a nereálný, protože jeho nosnou ideou bylo udržení vedoucí úlohy strany. Zcela zásadní bylo, že o změnu se pokoušeli jedni komunisté a změně bránili druzí komunisté a naprostá většina občanů byla postavena do role pouhých přihlížejících. Komunisté po roce 1948 zlikvidovali jakoukoli opozici a od té doby brali občany jako jakousi kulisu svých hrátek a především zdroj příjmů. Proto ani v roce 68 nepostupovali jinak. Obrovskou odlišností od předchozích let však byla jakási zdánlivá otevřenost, lidskost, normálnost chování. Už jen to, že se vůdci reformního křídla strany nechovali jako odtažitá a nafoukaná věrchuška, dokázalo vzbudit obrovské sympatie. Vše, co bylo dlouhých dvacet let občanům této země odpíráno, všechny hrůzy politických procesů, kriminálů, to vše najednou jaksi ztrácelo na důležitosti. Záblesk naděje vzbudil v lidech obrovskou euforii, která se právě okamžikem vpádu Sovětů převtělila v obrovskou vlnu solidarity a skutečného vlastenectví. To vše ovšem vydrželo jen pár týdnů či měsíců. Logicky, vždyť tady ve skutečnosti nešlo o žádné společenské změny, to si jen soudruzi vyřizovali účty. K tomu jen malý detail – v šedesátých letech začaly probíhat jakési rehabilitace. Jistě, ale rehabilitováni byli výhradně straníci. Nekomunisté jako kdyby neexistovali, stali se občany druhé kategorie. Možná mám na celou věc zkreslený pohled, ale v jednání komunistů před srpnem i po něm mi chybělo něco, co lze jen těžko nějak definovat, ale co lze okamžitě rozeznat. Morálka či alespoň obyčejná lidská slušnost. Jako vždy byl pro ně určující jen jejich vlastní osud, jejich vlastní život, jejich vlastní příběh. Petr Pithart uzavírá své vzpomínky na Osmašedesátý slovy – příští obrodný proces musí především zahrnout obnovu obecné mravnosti. Naše štěstí spočívá v tom, že žádný další „obrodný proces“ už nenastal, naše neštěstí spočívá v tom, že nedošlo ani k obnově obecné mravnosti.
A v tom je podstata celého příběhu srpna 68. Pro mne je ovšem majákem naděje ta skutečnost, že tisíce a tisíce důstojníků, praporčíků a občanských zaměstnanců právě v této době našlo odvahu a mravní sílu se od následujícího normalizačního teroru distancovat – otevřeně, veřejně a s plným vědomím všech následků. A to přesto, že řada z nich byla straníky – považuji je za skutečné a statečné občany.
Pplk. Petr Mrázek
předseda Vojenského spolku rehabilitovaných Armády ČR
poradce Prezidenta a generála České atlantické komise
